Proč nám čas neubíhá vždy stejně?

Dětství vs. stáří

Výčet faktorů, které si s naší časovou realitou zvládají pohrávat, je celkem obsáhlý. Představme si malé dítě. Každý den prožívá ve znamení nových zážitků. Jeden takový den je v jeho vnímání času velkým kusem života. A teď si představme stařenku, jejíž denní program se už tolik nemění. Už neprožívá tolik nových zážitků a vjemů. Jeden den tvoří jen zrnko písku v čase prožitého života. Tyto dva příklady ilustrují dva hlavní faktory, které ovlivňují subjektivní vnímání. První je věk a s ním spojený poměr času, který dané události v životě zabírají. Druhý faktor ukazuje na novost situací, která z nich pak v našem mozku udělá, oproti již stokrát prožitým situacím, dlouhý a nezapomenutelný zážitek.

Intenzivní podněty

Vraťme se ale ještě k nudné hodině ve škole. Jak byste si asi pamatovali hodinu biologie, při které vás učitel nechá udělat pitvu prasečího srdce, oproti té, kdy jen přepisujete věci z učebnice do sešitu? První zmíněná verze hodiny biologie vás neskutečně bavila a rozhodně si ji, na rozdíl od té nudné, budete ještě dlouho pamatovat. V dané situaci je tomu ale paradoxně naopak – zábavná hodina uteče jako voda a nezáživná se potáhne donekonečna. Tímto způsobem si s naším vnímáním času umí pohrát naše emoce a také pozornost, kterou ubíhajícímu času věnujeme. Většina lidí si je podobných zásahů do vnímání času intuitivně vědoma, jen si neuvědomují, že zrovna emoce a pozornost jsou tím důvodem, proč je jedna hodina biologie tolik oslovila, a druhou si naopak vůbec nepamatují.

Vliv chemie

Všechny výše zmíněné situace a faktory měnící vnímání času se týkají lidí. Výzkum jejich časové percepce je však poměrně složitý a mnohé metody jsou nemožné či eticky nepřípustné. Díky výzkumu na laboratorních zvířatech se však můžeme ptát na mnohem širší spektrum výzkumných otázek a máme možnost testovat i další aspekty v rozdílu mezi objektivním a subjektivně vnímaným časem.
Studium vnímání času u laboratorních hlodavců je primárně založeno na dalším významném faktoru – vlivu různých chemických látek. S jejich pomocí můžeme u potkanů či myší subjektivní vnímání času jak zrychlit, tak naopak výrazně zpomalit. Pro příklad můžeme srovnat účinek dvou známých látek – amfetaminu a THC. Vždyť právě i lidé užívající marihuanu, jež THC obsahuje, uvádějí jako jeden z účinků výrazné zpomalení času. Amfetamin svým účinkem vyvolává efekt opačný a jedinci pod jeho vlivem vnímají čas zrychleně.

Stiskni páčku

V případě experimentů s laboratorními hlodavci ale zůstává zásadní otázkou, jak jejich vnímání času zkoumat, protože na rozdíl od lidí nemohou své pocity nijak verbalizovat. Potkanovi jen tak nenařídíme, aby nám zmáčkl tlačítko ve chvíli, kdy si myslí, že uplynulo 12 sekund. Nezbývá než úlohu postavit tak, že si zvíře časem samo metodou pokus–omyl přijde na to, kdy je pro něj nejvýhodnější páčku či tlačítko zmáčknout. Pro tyto účely se obvykle používají takzvané operantní boxy. Ty experimentátorům umožňují naprogramovat nejrůznější varianty úlohy.

Nejčastěji se využívá verze, ve které je potkan nejdříve naučen, že při zmáčknutí páčky vypadne odměna. Dál se pak postupně učí, že je pro něj výhodné tuto páčku zmáčknout až po určité době, neboť před jejím uplynutím žádná odměna nevypadne a on by se jen zbytečně namáhal. Samotný test toho, zdali je zvíře dostatečně naučené na přesný časový interval, ale nastává až v poslední fázi experimentu. Zde se do již naučené úlohy zařadí i části, ve kterých žádné odměny nepadají a pouze se sleduje, kdy zvíře mačkalo páčku nejvíce.

Zpomalit i zrychlit

Zamyslete se ovšem nad tím, co se stane, pokud takto naučenému hlodavci podáte jednu z výše uvedených látek. Stále totiž bude úlohu plnit s pocitem, že je ve svých odpovědích velmi přesný, jeho subjektivní vnímání času však bude změněné. Potkan, který dříve mačkal páčku po 12 sekundách, ji pod vlivem amfetaminu zmáčkne již po 8 sekundách, a v případě THC naopak až po 16 sekundách. V okamžiku, kdy účinek látky pomine, se jeho odpovědi vrací do normálu.

Pokud bychom ale potkanům či myším během učení v operantních boxech podávali tyto látky denně, nabylo by jejich zrychlení či zpomalení dlouhodobého charakteru a jejich výkon v experimentu by pak vlastně žádným způsobem ovlivněn nebyl. Začali by se učit již ve stavu změněného vnímání, a tak by se tato změna v jejich výkonu dala vysledovat pouze v případě, že bychom jim danou látku z každodenního podávání vyřadili. Pak by byl účinek přesně opačný – potkan s podávaným amfetaminem by najednou mačkal páčku později, a v případě THC by se naopak ve své odpovědi zrychlil.

Popsali jsme zde jen jednu z nespočtu časových úloh, látek či jiných manipulací, které mohou vnímání času ovlivňovat. Výzkum vnímání času u laboratorních zvířat (především hlodavců) a lidských dobrovolníků je sice do značné míry odlišný, ale syntéza poznatků z obou těchto odvětví nám umožňuje posouvat výzkum této problematiky dál a hlouběji. Mějme však na paměti, že vnímání času zásadně ovlivňují nejen různé látky, ale i naše emoce, věk či pozornost. Vždy se tedy bude jednat o subjektivní proces, který nikdy nepůjde úplně zobecnit tak, aby platil vždy a pro všechny.