Ukrajinská odysea Stanislava Komárka

A právě toto se nyní děje mezi svérázným přírodovědcem, esejistou a spisovatelem Stanislavem Komárkem a Ukrajinou. Po knize “Muž jako evoluční inovace?” se knihou roku v kategorii Sofija (Filosofie, antropologie, psychologie) stala kniha “Evropa na rozcestí”. Dobrý důvod, proč si s autorem pohovořit osobně. Tedy tak osobně, jak jen dnešní doba dovoluje.

Mezi Čechy, kteří v posledních letech zabloudili do knihkupectví, četli noviny nebo časopisy (alespoň delší dobu jejich “intelektuálnější části”) nebo třeba jen brouzdali po vybraných stránkách internetu je Tvoje jméno, Stando, jakousi stálicí českého psaní posledních praktiky již třiceti let. Od spisů čistě odborných jsi se postupně dostával ke komentování společenského dění. Kde se vzala potřeba přestupu z užšího světa odborného biologického zájmu do oblastí mimo úzký fakultní či univerzitní záběr?

Jsem původním zaměřením zoolog a časem jsem pochopil, že ze všech živočichů jsou v posledku nejzajímavější lidé, byť jsou také nejošemetnější a nejvíce nebezpeční. Etologie mravenců či šimpanzů nespecialisty zajímá zejména tím, co je v ní analogické s chováním lidí, asi tak, jako kdysi bajky. Pan Vaňous pak nad nedělní přílohou novin líčící, co vědci zase objevili, nadšeně volá: „Marie, podívej, tak i v mraveništi některý nemakaj a jen se přiživujou...“ Duha harmonie se opět rozklene, neboť se ukáže, že jak v přírodě, tak i v lidské societě to chodí podobně, a tudíž se dá očekávat, že fungujeme správně. Psaní mne ovšem vždycky bavilo, ve škole slohy, v pubertě básničky, po třicítce eseje. Literatura je jakási pozdější a pevně fixovaná forma někdejšího vypravěčství či kazatelství.

Kdybys měl vypíchnout tři nejvýznamnější body svojí celoživotní  literární kariéry, které by to byly?

Pominu-li samé začátky (první esej, Biologie a byrokracie /Biologie und Bürokratie – tehdy jsem psal německy/ v roce 1988, první kniha, Sto esejů o přírodě a společnosti, roku 1995), pak by to byly: Cena Toma Stopparda za esejistiku (2006), dále přechod k nakladatelství Academia (2007, samostatná ediční řada od roku 2012), jemuž bych chtěl na tomto místě poděkovat za všestrannou podporu, a jako poslední dvojí „ukrajinský průlom“ v letech 2020 a 2021. 

Do tvého literárního portfolia dlouho patřila i žurnalistika, ve tvém podání možná spíše jakési trefné odstřelování běžných společenských jevů z pozic intelektuálně  dobře vyzbrojeného kulometčíka. Před nějakou dobou jsi však ohlásil konec své žurnalistické kariéry. Proč se tak stalo?

Důvody byly v zásadě dva – jednak jsem si ukončení novinářské činnosti nadělil k 60. narozeninám, protože stáří má jiný životní program než mladší léta, jednak tou dobou byl svět velmi stacionární, problémy stále stejné, společnost se už začínala nepříjemně polarizovat a jakákoli skutečná diskuse ustala. Kdo by si chtěl přečíst celé tehdejší rozloučení se čtenáři a jeho odůvodnění, najde je buď v knize Zápisky z pozdní doby, nebo zde. Dnes by bylo opět velmi o čem psát (asistujeme největšímu celoplanetárnímu sociologickému experimentu v dějinách), ale atmosféra ve společnosti v posledním roce tak zhoustla, že nejvíc připomíná první rok první světové války - v zásadě přihlížíme rozkladu Západu, tak jak jsme jej znali, což věru rozvoji žurnalismu není na prospěch (to by bylo ale na jiný rozhovor). Proto bych o celém fenoménu časem rád napsal knihu, bude-li to vůbec možné.

Tvé texty byly ozdobou řady plátků zejména proto, že přestože se často zabývají záležitostmi neveselými, jsou psány s pro tebe typickým humorem. Jak bys popsal svůj vztah k humoru? Jak moc důležitou součástí tvého psaní pro tebe je?

Domnívám se, že humor je cosi pro člověka typického a neskrývaně se bojím těch, kdo jsou smrtelně vážní, protože časem hrozí to smrtelné převážit. I při některých duševních poruchách se smysl pro něj zcela ztrácí. Jeho základy jsou vidět už třeba u opic či i některých ptáků a rovněž u zcela malých dětí, ale takový střevlík či krtek jsou zcela bez humoru. V čem jeho podstata spočívá, je mnohem těžší nějak formálně zachytit, než v praxi provozovat (pokoušel se o to třeba i můj velký rakouský krajan Freud). Za sebe se domnívám, že bych vtípky asi dělal i cestou k šibenici, ale pevně doufám, že to nikdo nebude experimentálně ověřovat – vždyť stačí počkat... Pokládám humor taky za způsob uchopování a pochopování světa, řekněme podobně jako metaforu, i v této funkci si ho velmi vážím. 

Tvé knihy jsou již dlouhou dobu překládány do řady různých jazyků. Do jakých už překlady proběhly a jak vlastně takový proces výběru překladu vypadá?

Kromě anglické verze některých mých knih naučných (Mimikry, Aposematism, and Related Phenomena a Nature and Culture), které vyšly v Mnichově, byl největší zájem o romány, Černý domeček vyšel dvakrát německy, jednou polsky a jednou arabsky (v Sýrii, za občanské války roku 2012), Opšlstisova nadace německy a připravuje se i arabská verze (v Egyptě), tam se chystají vydat i Mandaríny. Kromě obou nahoře uvedených ukrajinských vydání se tam právě překládá i Tělo, duše a jejich spasení: kapitoly o moci, emoci a psychosomatice, která by měla, doufejme, vyjít v příštím roce. Historie každého překladu je jiná a důležitou roli hraje osobnost překladatele, jeho zájmy a preference – cestou k zbohatnutí totiž překlady nikde nejsou, spíše věc, která se provádí napůl jako hobby. 

Jak konkrétně vypadala Komárkova literární spanilá jízda na Ukrajinu? Bylo třeba káru tlačit nebo to takříkajíc jelo z kopce?

Celá věc šla nebývale hladce, tak říkajíc „po srsti bytí“, mnoho pro propagaci mých knih udělala i jejich překladatelka Olena Krušynska, která se pro ně velmi nadchla. Musím říci, že účast na knižním veletrhu v kyjevském Arzenálu v květnu 2019 byla velikým zážitkem, ovanula mne atmosféra nadšení pro knižní kulturu, která tady bývala v devadesátých letech - „jara národů“ nastávají někdy se značným časovým posunem. 

Existují ještě nějaké další země dejme tomu na východ od Lanžhota, které o Tvá díla projevují takový nebývalý zájem?

Je pozoruhodné, že Ukrajina i obě zmiňované arabské země leží téměř na shodné zeměpisné délce, a sice mezi 24.-36.stupněm východní délky. Že by se centrum „komárkismu“ přesouvalo ze střední Evropy směrem k východu? Bylo by hezké si představovat, že by tam mohlo dojít k nějaké „sekundární adaptivní radiaci“... Jednu dobu to vypadalo, že zájem bude ještě východněji – pekingské nakladatelství Caravan se vážně zajímalo také o Muže jako evoluční inovaci..., ba jsem s jeho delegací měl i dlouhé jednání, ale z vydání nakonec zřejmě sejde. Vzhledem k tomu, že v Číně žije skoro 700.000.000 mužů, a kdyby si jen každý stý jeden výtisk koupil, byl bych jistě „za vodou“...:-) (psaní knih je jinak činnost velice nelukrativní). 

Pro nebývalý úspěch svých knih v tomto evropském regionu máš jistě i nějaké vlastní vysvětlení... 

Myslím, že hlavní příčina bude v tamním výbuchu kulturního nadšení, které přichází oproti naší situaci se zpožděním. Vzhledem k tomu, že jsem typický „syn devadesátek“ s jejich nadšením pro knižní kulturu, zřejmě jsem jim padl do noty. Nezapomeňme, že vztah ke knize se na Západě a pomalu i u nás rozvolnil a čtení knih se v podstatě opouští, alespoň u většiny populace pod třicet. Kupodivu došlo ke zpětnému návratu k mluvenému slovu v podobě různých videjí a podcastů (ba i nadcastů), Tolstoj se dnes může jít s Vojnou a mírem klouzat...snad tak nějaký blog či sloupek by si ještě někdo přečetl. Ne že bych se bál, že knihy přestanou vycházet zcela, ale jejich psaní se změní v archaické umění ne nepodobné paličkování krajek. Je to dost zvláštní vývoj, po skoro 700 letech knižní kultury tištěné a asi 1300 letech rukopisné. Leč kdo vzdychne po krásných ještěrech s blýskavými pancíři či snad pestrým peřím... všeho v dějinách je do času. I staromilec nahlíží, že v klipovém věku je technicky snazší si pustit pornofilm než louskat Zeyerovu bychli o věrném přátelství Amise a Amila. 

Vnímáš nějaký podstatný rozdíl mezi recepcí svých knih na východ a na západ od našich hranic? A pokud ano - v čem by byly hlavní rozdíly?

Jeden příklad za mnohé – sám si myslím, že můj román Opšlstisova nadace je převážně o povaze lidského osudu (či Osudu?) a většina Čechů jej tak chápe taky. Poté, co vyšel v Německu, vyšlo na něj přes dvacet recenzí, vesměs velmi kladných -  většina se jich ale táhla v následujícím stylu: „Češi byli odjakživa veselé kopy a svým charakteristickým humorem se bránili proti všem uchvatitelům – vzpomeňme jen na Haškova Švejka. Tato tradice nalezla dnes pokračování v Komárkově knize... To se, milý čtenáři, zase jednou od plic zasměješ...“ Ještě kolem přelomu tisíciletí platilo, že typický indický román byl o tom, „jak jsem sháněl něco k večeři“, typický český „jak jsem vzdoroval nepřízni doby“ a typický švýcarský „jak jsem budoval svou identitu“. Různé společnosti řeší v literatuře dosti rozdílné věci. 

Otázka závěrem . Vždycky jsem s radostí četl tvoje dílo beletristické. Je ještě nějaká knížka, která Tě provokuje k tomu, abys ji napsal?

Provokují leckteré, ale jedna je už z půlky hotová, totiž románový životopis Bohuslava Balbína. Musí mít i nějaký podíl fikce, aby nebyl jen o jeho tahanicích s církevní i světskou vrchností, jak se dochovaly po archivech, ale ta by měla být naroubována na věrojatnou masu detailů o 17. století, takže je na knize práce jako na (barokním) kostele. Jestli Nebesa dají, mohla by tak za dva roky vyjít v Academii. 

Ptal se: Michal Andrle

Poznámka: Autor rozhovoru a prof. Komárek se dlouho a dobře osobně znají, proto byl veden v modu tykání.