Podle hlasu poznáš člověka

Řečí nemluvíme jenom my lidé, ale i delfíni a psouni. Schopnost zpívat však najdeme u mnohem více živočišných druhů – u ptáků, u velryb, tuleňů a dalších. Existuje velké množství testů, které říkají, že zpěv je důležitý k úspěšnému páření napříč různými druhy. Předchozí výzkumy na téma atraktivity hlasu se se nicméně zaměřovaly pouze na řeč, a proto se poprvé rozhodla tato skupina vědců soustředit i na zpěv.

Zpěv a řeč se odlišují v použití hlasového ústrojí a vyžadují jiný způsob dýchání. Liší se také kognitivním zpracováním, důkazem toho mohou být případy onemocnění afázie, kdy člověk ztratí schopnost mluvit, ale je schopen zpívat, a amúzie, kdy má poruchu hudebních schopností (není schopen zpěvu), ale mluvit může bez problémů. Zpěv také stojí více práce než řeč, vyžaduje totiž vyšší hlasovou kontrolu a více svalové aktivity.

Vědci zkoumali, zda zpěv a řeč fungují jako „backup signals“, v překladu záložní signály, které mohou něco říkat o daném jedinci – třeba o jeho těle – ačkoliv tyto informace běžně registrujeme vizuálně. V předchozích studiích se zjistilo, že jak mluva, tak i zpěv poskytuje informace o pohlaví, emocionálním stavu a chování. Jedinci se tak mohou vzájemně poznat podle zpěvu a řeči. Hlas také může prozradit, jak je na tom jedinec zdravotně a jakým reprodukčním potenciálem se může pochlubit. Například muži s hlubokým hlasem mají nízkou hladinu kortizolu a vysokou hladinu testosteronu, které souvisejí imunoreaktivitou (schopností imunitního systému se bránit).

V průměru muži produkují nižší hlasy než ženy: je to kvůli účinku testosteronu během puberty, který prodlužuje mužské hlasivky, a tím snižuje frekvenci a hlas se stává hlubším. Muži s nižšími hlasy jsou proto vnímáni jako více mužští a dominantní než muži s hlasy vyššími. A podobně ženy s nižšími hlasy jsou vnímány jako více dominantní. U obou pohlaví s nízkým hlasem se potvrdily rozvinutější vůdčí schopnosti. Existuje také nespočet důkazů o tom, že ženy dávají přednost mužům s hlubokým hlasem, zatímco muži dávají přednost ženám s hlasem vysokým. Atraktivní mužské hlasy mají kolem 96 Hz a nejatraktivnější ženy až do 280 Hz. Muži i ženy s přitažlivějšími hlasy uvedli v testování více sexuálních partnerů a mladší věk při prvním sexu. Nedávno bylo ale dokázáno, že i ženy s nízkým hlasem jsou vnímány jako atraktivní a aktivně snižují své hlasy, když flirtují s muži. V některých populacích, jako třeba u Filipínců, je to naopak, kdy ženy preferují muže s vyššími hlasy a muži upřednostňují ženy s hlasy hlubšími.

Vědci se proto rozhodli poprvé zkoumat více populací najednou. V rámci studie bylo testováno 81 mužů a 86 žen z Brazílie a České republiky. Tyto národy se liší jak v jazyce, historii, etnicitě, tak i fyzicky, např. v tělesných rozměrech jako je výška a váha. Brazilci mají také vyšší sociosexualitu (ochotu ke střídání partnerů a navazování nových vztahů). Rozdíly mezi jednotlivými národy ve výsledcích studie však nebyly markantní. Lze pak mluvit o vyšší generalizaci výsledků, tedy o vyšší šanci, že závěry studie platí pro větší část populací naší planety.

Studie očekávala, že zpěv řekne o individuálních tělesných charakteristikách a sexualitě víc než řeč, ale výsledky ukázaly, že řeč a zpěv fungují jako podpůrné signály ve stejné míře. Atraktivitu zpěvu a řeči vnímáme podobným způsobem a je spojena s vyšším tónem u žen a nižším tónem u mužů. Vyšší muži se mohou pyšnit atraktivnějším zvukem řeči i zpěvu. To není příliš překvapivé. Je však pozoruhodné, že se v rámci studie nepodařilo podchytit, z jakého důvodu ženy hlas větších mužů preferovaly. Muži nevykazovali preference k nahrávkám žen žádné výšky. Nižší tón mužské řeči byl spojen s vyšší sociosexualitou, nižší tón mužského zpěvu však zároveň poukazoval na sociosexualitu nižší. Vysvětlení nám může poskytnout teorie nákladné signalizace. Výška hlasu při řeči je určena v podstatě výhradně délkou hlasivek, většina z nás totiž mluví „ekonomicky“ – rozechvívá hlasivky na jejich přirozenou frekvenci. Rozvibrovat dlouhé hlasivky (například při zpěvu) tak, aby vydávaly vysoké tóny, je mnohem obtížnější než rozvibrovat hlasivky krátké, jejichž nositelé obvykle mluví vyšším hlasem. Jen ti nejschopnější jedinci tak dokážou mluvit přirozeně hlubokým hlasem a zároveň ze sebe ve správnou chvíli vymáčknout i extatický tenor. Takoví získají největší přízeň žen a s ní i vyšší skóre sociosexuality, které pozitivně koreluje s množstvím sexuálních partnerů.

Kromě fundamentální frekvence, která odpovídá velikosti hlasivek, měřili vědci i charakteristiku hlasu VTL (Vocal Tract Length), která koresponduje s délkou celé části dýchací trubice, jež se na tvorbě zvuku podílí a je-li změřena na nahrávce mluveného slova, dokáže do jisté míry indikovat tělesnou hmotnost. Ve chvíli, kdy do modelu atraktivity mužských hlasů vstoupí tato proměnná, vystoupí i tělesná hmotnost jako významný prediktor atraktivity hlasu, přičemž jen zanedbatelná část tohoto efektu je mediována samotným VTL. Jako kdyby ženy dokázaly „slyšet“ nejen tělesnou hmotnost hodnoceného partnera, ale i její „žádoucí“ a „nežádoucí“ složku. Tělesná hmotnost může být způsobena tukem, ale také svaly. A protože mužské tělo je složené více ze svalů než z tuku, je možné uvažovat, že hlasová atraktivita, kterou ale nepopisuje VTL, je spojena s množstvím svaloviny. Na to by se podle autorů měly zaměřit další studie. Nejvyšším SOI (zástupnou proměnnou potenciálního reprodukčního úspěchu) se mohly pochlubit ženy, jejichž hlasy při běžné řeči vykazovaly nízkou hodnotu VTL (jako drobné dechové nástroje), které však při zpěvu dokázaly hlas přeměnit do plného a mocného tónu s vysokou hodnotou VTL (jako fagot nebo tuba). I zde nám může vysvětlení nabídnout teorie nákladné signalizace. Kdo má svůj hlas při zpěvu evidentně pod kontrolou, tomu se dostane zasloužené pozornosti příslušníků opačného pohlaví. Když ale posluchači hodnotí pouze nahrávky zpěvu, nebo pouze nahrávky řeči, nemusí se tento efekt na hodnocené atraktivitě hlasu na nahrávce přímo projevit.