Pes, nebo vlk?

Například to, kdy se naším přítelem stal, tedy jinak řečeno, kdy došlo k domestikaci jeho divokého předka, vlka. Na tuto otázku se snažil odpovědět tým vědců, mezi nimi i Martina Lázničková-Galetová z Hrdličkova muzea člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Moravského zemského muzea v Brně. S pomocí nejnovějších technologií podrobili tito badatelé podrobné analýze vzorky zubů z paleolitického naleziště Předmostí. Jejich práce navazuje na dřívější studie na této lokalitě, kde se vědci snaží vysledovat důkazy jedné z nejstarších domestikací vlka.

Pes je prvním zvířetem, které člověk domestikoval. Zajímavé je, že ačkoliv je domestikace psa poměrně hojně studována, stále není jasné, kdy přesně k ní došlo. Jisté je, že to bylo v době před rozmachem zemědělství, které je spjato s domestikací dalších druhů zvířat, například skotu. Přesnější datace domestikace psa však stále chybí a mezi vědci se mluví o poměrně širokém časovém rozmezí. Nejmladší odhady hovoří o době před 15 tisíci lety, nejstarší dokonce o době před 41 tisíci lety. Časové určení domestikace psa je zajímavé především z toho důvodu, že se jedná o nejstaršího lidského společníka a vědci předpokládají, že dlouhodobé soužití oba druhy ovlivnilo, především co se týče ekologie, chování a kognice (způsobu, jakým druhy či jedinci získávají, zpracovávají a využívají informace z prostředí – pozn.red.).

Morfologické i genetické analýzy se shodují na tom, že pes (Canis familiaris) je domestikovanou formou eurasijského druhu vlka (Canis lupus). Jedna z teorií předpokládá, že u vlků došlo k jakési samo-domestikaci díky tomu, že se tato zvířata naučila hledat potravu (především odhozené okousané kosti) ve zbytcích poblíž lidských obydlí (takzvaná „scavenging“ hypotéza). Podobné chování můžeme v současné době vidět i u kojotů, lišek, některých vlků a divoce žijících smeček psů. Tím, že se vlci běžně dostávali do blízkosti člověka, u nich došlo ke zmírnění strachu z lidí a to následně podpořilo tendenci vyhledávat zbytky jídla v blízkosti lidí. Takto pravděpodobně započal vzájemný domestikační proces a nastartovaly se postupné změny ve vztazích lidí a vlků.

Morfologická (vnější stavba organismu – pozn.red.) i morformetrická data (kvantitativní analýza formy, tedy velikosti a tvaru – pozn.red.) ukazují, že vlk a pes se liší především ve stavbě spodní čelisti a zubů. Tyto rozdíly ukazují na odlišné potravní chování psů a vlků. Zkrácená a zesílená spodní čelist psů je uzpůsobená k tomu, aby dokázala zlomit kost.

Konzumace kostí by také měla zanechat stopy na zubech. Pomocí analýzy dentálních mikroabrazí (Dental Microwear Texture Analysis) jsou vědci schopni zjistit, jakou potravu daný jedinec konzumoval dny až týdny před svou smrtí. Kombinace metod fraktální geometrie a světelné konfokální mikroskopie dokáže odhalit škrábance na zubech, způsobené potravou. Tato technologie je běžně používána například pro rekonstrukci potravního spektra vyhynulých živočichů nebo pro odhalení kryptických druhů (takových, které nelze rozlišit na první pohled – pozn.red.). U masožravých živočichů je tato technika vhodná k rozlišení druhů, které se specializují na maso, a druhů, které konzumují i kosti (tvrdá a lámavá potrava). V evoluci je běžné, že morfologické změny, v tomto případě změna stavby čelistí a zubů, následují poměrně dlouhou dobu po změnách chování, u psů tedy po zvýšení konzumace kostí. Analýza mikrostruktury zubů tudíž umožňuje zkoumat změny v potravním chováním ještě dříve, než dojde k přestavbám lebky.

Autoři této studie analyzovali 20 vzorků ze spodních čelistí z Předmostí, naleziště ve volném terénu v oblasti Moravské brány (naleziště je datováno do období svrchního paleolitu, před 28,5 tisíci lety). Předmostí je typické velkou akumulací mamutích, psovitých (vlčích nebo psích) a lidských kosterních pozůstatků. Všechny studované vzorky spodních čelistí jsou součástí sbírky uložené v depozitářích Moravského zemského muzea v Brně. Při analýze zubní mikrostruktury se autoři soustředili především na trháky (první stolička v dolní čelisti, M1), což jsou zuby zodpovědné za trhání masa, a na druhou stoličku v dolní čelisti (M2), která je specializovaná na drcení kostí. Druhá stolička ve spodní čelisti by tudíž měla být klíčová pro rozlišení potravního chování a tedy i pro rozlišení vlků a psů.

Z výsledků studie vyplývá, že podle škrábanců na druhé stoličce ve spodní čelisti opravdu lze rozdělit zkoumané jedince z Předmostí na dvě skupiny. Jeden typ čelistí měl na tomto zubu mnoho velkých a menší počet drobnějších škrábanců, což ukazuje na konzumaci tvrdých a lámavých kostí. Na druhém typu čelistí nalezli vědci malý počet nevýrazných škrábanců, což odpovídá konzumaci masité stravy. Tento nález je v souladu s rozdílným potravním chováním vlků a psů i s výsledky předchozích studií. Čelisti z naleziště Předmostí tudíž pravděpodobně zachycují divergenci těchto druhů. Autoři nicméně upozorňují, že je potřeba provést navazující studie, které by potvrdily, že se opravdu jedná o zachycení první domestikace a nikoliv o současný výskyt dvou divokých psovitých šelem (různé druhy či různé populace vlka) na jedné lokalitě.

Obrázek v záhlaví: Jeskynní malba vlka ve francouzské jeskyni Font-de-Gaume, volné dílo.