Dotaz

Takové podobnosti říkáme mimikry vajec. Vejce „vyzbrojené“ touto vlastností nápadně připomíná svým zbarvením i velikostí ostatní vejce ve snůšce hostitele. Může tak snáze uniknout pozornosti podvedených rodičů a ti ho potom přijmou za vlastní.

Zdá se tedy, že mimikry vajec vznikly v průběhu evoluce k oklamání hostitele, jenž dokázal odhalit a vyhodit z hnízda jinak vypadající vejce.

Takový příběh lze vysledovat například u naší kukačky obecné (Cuculus canorus), která svými mimikry vajec přímo vyniká. Jejími nejčastějšími hostiteli jsou rákosníci, především rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) a obecný (A. scirpaceus), jejichž vejce napodobuje kukačka vskutku dobře.

Náš vědecký tým z Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně se o tuto problematiku zajímá už řadu let na jižní Moravě. Jak jsme zjistili, jednotlivé kukačky jsou dokonce tak rafinované, že přednostně parazitují ta hnízda, kde má jejich vejce lepší mimikry – a tedy menší šanci na odhalení.

U některých dalších zástupců mezidruhových hnízdních parazitů můžeme také pozorovat nápadnou podobnost ve vzhledu vajec mezi nimi a jejich hostiteli. Nicméně tato podobnost patrně nevznikla kvůli oklamání nedobrovolných „pěstounů“.

Třeba africké vdovky (rod Vidua) mají bílá vejce stejně jako jejich hostitelé – astrildi (čeleď Estrildidae). Důvodem je však hlavně blízká příbuznost vdovek a astrildů. Podobně je tomu pravděpodobně u medozvěstek (čeleď Indicatoridae), šplhavců z tropů Starého světa. Ti zase kladou vejce do dutin vousáků (čeleď Capitonidae), s nimiž sdílejí nejen bílá vejce, ale i společného předka.

Extrémní případ představují vnitrodruhoví hnízdní parazité – ptáci kladoucí příležitostně vejce do hnízd stejnému druhu. Takto se chovají některé kachny (například poláci a zrzohlávky) nebo třeba vlaštovka obecná (Hirundo rustica). U takových druhů nelze pouhým pohledem určit, které vejce ve snůšce je vlastní a které bylo sneseno cizí samicí. K odhalení mohou vést jedině molekulární metody určující rodičovství podle DNA.

Ne každý mezidruhový hnízdní parazit má ovšem dokonalé mimikry vajec jako kukačka. Třeba americký pěvec vlhovec hnědohlavý (Molothrus ater) se na rozdíl od kukačky nespecializuje na určitý hostitelský druh. Místo toho parazituje mnoho desítek druhů, kterým vzhled svých vajec vůbec nepřizpůsobuje.

Strategie vlhovce parazitovat široké spektrum druhů mu přímo znemožňuje přizpůsobit barvu vajec všem hostitelům zároveň. Přestože se jeho vejce výrazně liší od těch hostitelských, řada ptáků je ve svém hnízdě není schopná odhalit.

V posledních letech bylo také zjištěno, že je nutné na zbarvení vajec nahlížet zrakem ptáků. Ptačí zrak se totiž velice liší od lidského. Ptáci rozlišují mnohem více barev než člověk (díky přítomnosti čtyř typů čípků na sítnici jejich oka) a dokážou vnímat také ultrafialové (UV) záření.

Hodnocení barev vajec (ale třeba i peří) se proto dnes provádí pomocí spektrometrů a zrak ptáků je simulován speciálními počítačovými programy. O této problematice se více dozvíte například v našem článku v časopisu Živa. V mnoha případech bylo zjištěno, že pro nás neviditelné UV záření výrazně ovlivňuje chování ptáků – například při vybírání vhodného partnera nebo právě při rozpoznávání parazitických vajec hostiteli.

Zatím byla řeč pouze o zbarvení vajec. Co se týká velikosti, je situace dosti podobná. Někteří hnízdní parazité byli nuceni svá vejce zmenšit, aby mohli úspěšně parazitovat menší druhy hostitelů. Bylo totiž prokázáno, že hostitelé můžou odhalit parazitické vejce i podle velikosti.

Hezkým příkladem je opět kukačka obecná, která má několikanásobně menší vejce než jiní ptáci srovnatelné velikosti (přičemž velikost těla obecně dobře odpovídá velikosti vajec). Menší vejce je zároveň nutnou podmínkou pro to, aby se mládě kukačky vylíhlo dříve než mláďata hostitelů – větší vejce by totiž bylo nutné déle zahřívat.

Pro přežití kukaččího mláděte je ideální, když se vylíhne o den dříve než hostitelská mláďata. Aby to kukačka zajistila, má ještě jednu zvláštní schopnost – takzvanou vnitřní inkubaci. Samička nosí vejce jeden den uvnitř svého těla, takže ho zahřívá, jako kdyby na něm seděla. Po snesení do hostitelského hnízda má pak vejce životně důležitý jednodenní náskok.

Za tuto rafinovanou strategii však kukačka platí daň. Nedokáže snášet vejce každý den (jako například její hostitelé), ale pouze obden. I tak si ale díky svému netradičnímu rozmnožovacímu chování může dovolit naklást až 20 vajec během jediné hnízdní sezóny. Což je výkon, o kterém si většina druhů rozmnožujících se klasickým způsobem může nechat jen zdát.