Dotaz

Včela medonosná má po celé délce žihadla jemné zpětné háčky. Ty způsobí, že žihadlo nejde z pevné kůže člověka nebo jiného obratlovce snadno vytáhnout.

Jiné druhy blanokřídlého hmyzu z podřádu žahadlovití – třeba samotářské včely, čmeláci, mnohé vosy a další – však mají žihadlo hladké bez háčků a mohou jej používat opakovaně. Jen v ČR jde mimochodem o více než 1200 různých druhů.

U včely medonosné se žihadlo vytrhne ze zadečku i s jedovým váčkem a některými svaly. Jed tak může vytékat do rány i poté, co včela odletí.

Sice odletí, ale záhy zemře, protože má tělo roztržené. Celý sebevražedný akt má jediný smysl: vytvořit co nejsilnější negativní vzpomínku na setkání se včelou, aby si ho drzý obratlovec dlouho pamatoval. Včely medonosné mají velká hnízda plná larev a chutného medu. Obratlovci je proto často napadají a vždy v historii napadali, vyžírali a ničili.

Háčky na žihadle jsou tedy evolucí vytvořený znak, který se přidává k bolestivému jedu. Obojí slouží k obraně hnízda.

Některé sociální vosy z Jižní Ameriky mají zpětné háčky také a fungují u nich stejně jako u včely medonosné. Samozřejmě je však nemají samotářské druhy žahadlovitých blanokřídlých – živočich by se při bodnutí zabil a nic by neochránil.

„Sebevražedný“ způsob obrany si mohou dovolit jen druhy vysoce sociální, které žijí v obrovských koloniích a jedinec tak má ve společenství jen zanedbatelnou hodnotu. Smrt jednoho není pro hnízdo žádná ztráta. Naopak i jediné žihadlo, jež zůstalo v kůži nepřítele, může pro kolonii představovat velký přínos.

Všechny dělnice v úle včely medonosné jsou si navíc příbuzné, protože mají stejnou matku. Když se dělnice „obětuje“, pomůže přežít svým příbuzným. Její geny (které sdílí se svou včelí matkou) tak mají šanci dostat se do další generace – což je z pohledu evoluce to nejdůležitější.

Horní snímek: Včela medonosná. Zdroj Wikimedia Commons, autor Jon Sullivan, volné dílo / public domain.