Dotaz

Víc očí víc vidí a skupina zvířat má větší šanci detekovat predátora včas, pokud by však k útoku predátora došlo, bude skupinová ochrana fungovat jako tzv. sobecké stádo – stále je tu možnost, že predátor uloví jiné zvíře ze skupiny a já přežiju. Mezi další klady společného hnízdění patří například efektivnější termoregulace a intenzivní vnitrodruhová komunikace. Známá je například hypotéza informačního centra, podle které slouží společná hnízdiště jako centra, kde si jedinci předávají informace o potenciálních zdrojích. Další zajímavou hypotézou je hypotéza dvou strategií, podle které dominantní jedinci profitují z bezpečnějších míst v kolonii, submisivní jedinci zaujímají horší pozice a jsou více vystaveni predaci, ale stále je pro ně výhodné se ke kolonii připojit, jelikož mohou od starších a zkušenějších jedinců získat cenné informace.

Hromadné hnízdění je běžné a nejlépe prozkoumané u ptáků, ale mohli bychom ho najít i u savců (zde jsou typickým příkladem netopýři) a u hmyzu (např. společné hnízdění motýlů rodu Heliconius).

U mnoha druhů krkavcovitých ptáků (Corvidae) je hromadné hnízdění běžným jevem. Společná nocoviště jsou dobře známým fenoménem například u kavek obecných (Corvus monedula) a havranů polních (Corvus frugilegus) ale využívají je i další druhy, včetně straky obecné (Pica pica). Zatímco se kavky a havrany často slétají na nocoviště ve velkých hejnech, straky přilétají buď jednotlivě, v párech, anebo v malých skupinách. Bez zajímavosti není ani fakt, že krkavcovití poměrně přísně dodržují hodiny příletu na nocoviště. Straky se po příletu na nocoviště nejprve usadí v nejvyšších partiích stromů, po setmění pak ale slétají dolů a nocují v hustých křovinách nebo hustě olistněných spodnějších částech stromů.