Dotaz

U lidí hraje pohled a jeho opětování zásadní roli i při neverbální komunikaci, proto jsme ve sledování směru pohledu ostatních poměrně vytrénovaní. Nezáleži však jen na očích, pro správnou detekci směru pohledu je zásadní také to, že sledujeme pohyby a pozici těla okolních osob, především však jejich hlavy.

Při detekci směru pohledu nám pomáhá kontrastní zbarvení duhovky a bělma, díky němuž je jednoduché určit, kam se daný člověk právě dívá. K určení směru pohledu jiného člověka nám pomáhají specializované neurony, které se aktivují ve chvíli, kdy se na nás někdo dívá. Tyto neurony jsou aktivní ve chvíli, kdy se my sami díváme na osobu, která nás pozoruje, ale i v případě, že se na danou osobu nedíváme úplně přímo. Tento systém však funguje pouze v případě, že se daná osoba nenachází dále než 4° v našem periferním vidění (přesněji se jedná o 4° od tzv. fixace, tedy směru našeho pohledu).

Notoricky známý pocit, že nás sleduje někdo mimo naše zorné pole je podrobován výzkumu již od roku 1898 a vědci provedli na toto téma řadu experimentů. Zatím však s negativními výsledky. Ukazuje se, že lidé „cítí“, že se na ně někdo dívá systematicky častěji, než je tomu ve skutečnosti. Jedna studie například ukázala, že když nemáme možnost určit, kam se druhá osoba dívá (nacházíme se ve tmě, případně měl člověk nasazené tmavé brýle), máme velmi často pocit, že nás pozoruje, i když tomu tak ve skutečnosti vůbec není.

Tato problematika se dále komplikuje poměrně zajímavými paradoxy. Ve chvíli, kdy se otočíme, protože máme pocit, že se na nás někdo dívá, přiláká náš pohyb pozornost okolních lidí a pravděpodobně se na nás opravdu někdo podívá. Další zajímavý trik si pro nás připravila naše paměť – pamatujeme si jen ty okamžiky, kdy se otočíme a někdo se na nás opravdu dívá (případně se na nás právě podíval, protože jsme se otočili), ale nepamatujeme si ty okamžiky, kdy jsme se otočili a nikdo se na nás nedíval, případně za námi vůbec nikdo nebyl.

Foto Shutterstock.com