Dotaz

Nejdůležitější morfologický znak se totiž nachází na „odvrácené straně“. Pokud Vám „šneček“ nastavuje jen vrcholovou stranu své schránky, budete ho muset otočit a nakouknout na ulitu zespodu. Vzorování schránky – tmavé proužky – hrají jen malou roli: páskovky stejně jako suchomilky mohou a nemusí být proužkované. 

Schránky plžů se dají prohlížet ve třech základních pozicích: ve vrcholové (první obrázek vlevo), v základní (první obrázek uprostřed, ale pootočená o 90 stupňů nalevo – tradičně v této pozici schránka směřuje vrcholem nahoru a ústím k pozorovateli) a v píštělové (první obrázek vpravo).

Živé plže s ulitou kulovitého nebo zploštělého tvaru lidský pozorovatel téměř vždy prohlíží ve vrcholové pozici; pokud si prohlížíme prázdné ulity, rovněž máme tendence pozorovat je z vrcholové strany. „Šnečci“ jsou tak nejčastěji fotografováni i kresleni. V téhle pozici mohou páskovky i suchomilky vypadat velmi podobně, přestože suchomilky (na obrázku č. 1 příbuzný druh suchobytka přehlížená) jsou výrazně zploštělé. Už zploštělost schránky může hodně napomoci, ale opět platí, že ulitu musíte mít v ruce. A třebas pro studenty (budoucí učitele přírodopisu), kteří páskovky a suchomilky vidí poprvé, je rozeznání zploštělosti ulity obtížné. Dobrou zprávou je, že se to časem dá „nakoukat“, pokud máte možnost ulity páskovek a suchomilek porovnávat. Jedny jsou prostě placaté (suchomilky) a druhé klenuté (páskovky).

Pro jednoznačné ujištění, zda před sebou máme páskovku nebo suchomilku, je potřeba podívat se na opačnou stranu ulity: v píštělové pozici se totiž u suchomilek odhalí široká a hluboká píštěl. To je ta ta tmavá „dírka“ uprostřed ulity na obrázku 1 vpravo (nebo na obrázku 2 vlevo). Ulita suchomilek je vlastně hodně mělká mistička; klidně by do píštěle šlo strčit hrot tužky. Píštěl vzniká při růstu schránky: schránka je uzoučký kužel stočený v prostorové spirále kolem pomyslné středové osy. Pokud je vinutí se hodně husté, píštěl je nepatrná nebo velmi úzká. Ale pokud je prostorová spirála méně utažená, uprostřed vzniká nevyplněný prostor – píštěl. Suchomilky jsou jedním z nejvýraznějších příkladů plžů se širokou píštělí.

Když před sebou máte dospělou páskovku (má vyvinuté obústí, viz níže), nemůže k záměně dojít: dospělým páskovkám totiž píštěl přerůstá posledním závitem – nemají po ní ani stopy, viz obr. 2 vpravo.

Dospělé páskovky nemají po píštěli ani památky. Mláďata včetně „puberťáků“ (subadultních jedinců těsně před dospělostí) však píštěl mají, protože ještě nedošlo k přerostení posledním závitem, ale vždy velmi úzkou. Proto i nedospělé páskovky lze od suchomilek poznat podle nepřítomnosti široké píštěle.

Nejlepší je použít kombinaci znaků:

- suchomilka (suchomilka obecná Xerolenta obvia): ulita je zploštělá a má široce otevřenou píštěl. Podkladová barva schránky je bílá nebo bělavá, proužky však nemusí být přítomné nebo naopak mohou splývat do širokého tmavého pruhu, který skoro úplně pokrývá schránku (obr. 3). Ani v dospělosti není vytvořeno pravé obústí – okraj schránky je lámavý, neztlustlý.

- páskovka (rod Cepaea, případně papáskovka (Caucasotachea)): ulita je kulovitého tvaru (tak tomu říkají malakologové; na ostatní to působí dojmem pravidelné maličké hroudy) a v dospělosti je píštěl úplně překrytá. Ústí dospělých jedinců lemuje tzv. obústí – zesílený zesílený a mírně ven vytočený proužek.

A teď k těm páskovkám: u nás se vyskytují tři velmi podobné druhy – dvě páskovky a jedna papáskovka. U Vás se mohou vyskytovat všechny tři. Rozlišit je se dá podle ekologických nároků, povrchu a tvaru schránky a zbarvení obústí. Pokud máte jen nedospělé jedince, odvozuje se to od případné přítomnosti dospělců a je to trochu tipování.

Nejjednodušší je to u papáskovky (obr. 4): papáskovka žíhaná (Caucasotachea vindobonensis) je stepní, suchomilný prvek – najdete jí třebas na svazích Pavlovských vrchů. Má kulovitou ulitu, výrazně kuželovitější než obě páskovky. Povrch schránky je jemně rýžkován, takže když po něm přejedete okrajem nehtu, dělá to charakteristický drnkavý zvuk (jako když přejíždíte nehtem přes zuby velice jemného hřebenu). Papáskovka se liší také zbarvením: obústí nemá výrazně jinou barvu než zbytek schránky; podkladová barva je ulity podobná jako u suchomilek – bílá nebo žlutavě bělavá. Proužků bývá obvykle pět, tři široké tmavohnědé a dva úzké světlehnědé, ale u některých populací (třebas z Dolních Věstonic – nevím, odkud jste přesně) jsou proužky nevýrazné a skoro zanikají.

Páskovky (rod Cepaea) se u nás vyskytují dvě: původní páskovka keřová (C. hortensis) a synantropní páskovka hajní (C. nemoralis). Jsou to ti vesele barevní, často pruhovaní „šnečci“ – žlutí, světle růžoví, s proužky i bez. Oba druhy mohou mít jedince pruhované i bez proužků. S jistotou se dají poznat podle barvy obústí: rozšířeného proužku, který v dospělosti lemuje ústí.

Páskovka keřová má – nezávisle na přítomnosti proužků na zbytku ulity – obústí světlé (obr. 5 vlevo). Ulity také bývají trochu menší a obvykle buď mají pět proužků (někdy proužky splývají do jednoho širokého pruhu), anebo žádné proužky nemají (pak jsou světle žluté nebo růžové). Zřídka dochází k redukcím na menší počet proužků.

Páskovka hajní má – opět nezávisle na přítomnosti proužků na zbylých částech ulity – obústí velmi tmavě zbarvené (obr. 5 vpravo). Divoce to vypadá především u jedinců, kteří jsou jasně růžoví (jako na obrázku) nebo žlutí: mají úplně světlou schránku zakončenou tmavým obústím. Schránky páskovky hajní bývají větší (ale neplatí to vždy), a v tomhle druhu můžete častěji najít jedince, kteří mají méně než pět proužků – jeden, dva nebo tři.

Pokud máte o svých schránkách pochybnosti, vyfoťte mi je (raději i z píštělové strany) a pošlete na e-mail dagmar.rihova@pedf.cuni.cz.

Na internetu je ale volně k disposici atlas měkkýšů ČR a SR, takže můžete využít i jej: https://www.researchgate.net