Dotaz

Evoluční původ touhy po cukrech jde totiž dál do minulosti, než došlo k oddělení samostatné linie savců. V posledních letech se proto vědci odklání od názoru, že by šlo o evoluční novinku savců (nebo dokonce lidí) a přiklání se spíše k názoru, že vyhledávaní a preference cukrů je společná mnohem většímu spektru živočichů.

Není ale pravidlem, že by úplně všichni živočichové vyhledávali cukr. Pokud se nějaká skupina živočichů živí takovým způsobem, že daný receptor nepotřebuje (vzhledem ke svému způsobu života nemá potřebu tak velkého množství cukru v potravě), postupně o něj v průběhu evoluce přišla. Jako příklad můžeme uvézt třeba kočkovité šelmy, které se živí masitou stravou a nalezneme u nich pouze jakési rozpadlé relikty receptoru TAS1R2 (tak se nazývá jeden z receptorů umožňujících zpracování sladkých chutí). Dále můžeme jmenovat například některé vodní savce (vydry, delfíny a lachtany), kteří schopnost „chutnat“ sladké ztratili pravděpodobně proto, že konzumují svou potravu vcelku a tudíž pro ně informace z chuťových pohárků není tak důležitá (navíc také konzumují převážně masitou stravu). Výzkumy také ukazují, že různé druhy dokážou vnímat třeba jen některé z cukrů (ať už monosacharidů, disacharidů, či složitějších cukrů), což pravděpodobně také souvisí s tím, jaké sacharidy potkávají ve své běžné stravě.

Foto v záhlaví: Špaček obecný (Sturnus vulgaris). Foto Depositphotos.com