Dotaz

Mezi herpesviry patří také původce planých neštovic (virus Varicella zoster) a původce infekční mononukleózy (virus Epsteina a Barrové). Všechny tyto viry disponují opravdu důmyslnou strategií, kterou zajišťují své přežití a šíření. Jakmile infikují hostitele, zůstanou s ním až do konce jeho dnů. Hostitele většinou neohrožují na životě, spíše si ho „pěstují“.

Životní strategii herpesvirů můžeme rozdělit na tři fáze. Odborně se nazývají primární infekce, latence a reaktivace.

Primární infekce probíhá u virů oparu obvykle bez příznaků. Virus se přenáší blízkým kontaktem („kůží na kůži“), kdy se infikované buňky jednoho člověka dostanou do kontaktu s kožními buňkami zdravého jedince. K prvním infekcím HSV-1 dochází již během raného dětství, zhruba do 5 let věku. Člověk se přitom může během svého života nakazit opakovaně.

Virus se množí v buňkách kůže, které jsou v místě fyzického kontaktu. Množí se velmi rychle a úspěšně, infikované buňky umírají a do okolního prostředí se uvolňují nové virové částice. Napadají další kožní buňky a také přilehlé nervové buňky, které se v kůži starají o vnímání hmatových či teplotních podnětů.

Po dlouhých výběžcích (axonech) neuronů pak virus oparu putuje do centrálního nervového systému. I když se v neuronech množí velmi špatně, je infekce těchto buněk pro virus zcela zásadní. V nich totiž přechází do další fáze životního cyklu – latence.

Navození latentního stavu je pro virus velmi důležité. Dovoluje mu skrýt se před imunitním systémem, a tím pádem v hostiteli dlouhodobě přežívat. Latentní stadium lze přirovnat k jakési hibernaci. Tvoří se během něj pouze minimum virových proteinů, takže virus se stává prakticky neviditelným pro imunitní systém.

Tento stav má pro virus nespornou výhodu – umožňuje mu koexistovat s hostitelem po zbytek hostitelova života. Má však také jednu obrovskou nevýhodu – nedovoluje viru šířit se a napadat další jedince.

Proto čas od času nastává reaktivace, kdy se virus „probudí“ z latentní fáze. Pomnoží se v neuronech, infikuje kožní buňky, ve kterých se rychle a efektivně namnoží, a potom se může šířit v populaci. Projevem reaktivace je známý opar – puchýřky například na rtu a v jeho okolí.

Bohužel ne vždy se tyto příznaky projeví. Velmi často (až ve 40 % případů) probíhá takzvaná asymptomatická infekce, při níž se virus reaktivuje, nedochází však k jeho masivní produkci a k vytvoření oparu.

Člověk v takovém případě nepociťuje příznaky nákazy, ale přesto je plně infekční. Je velmi pravděpodobné, že většina infikované populace se nakazila tímto způsobem. Díky kontrole imunitního systému je naštěstí reaktivace omezena na krátkou dobu. Prakticky stejným mechanismem jako u primární infekce přejde virus do stadia latence a celý cyklus se opakuje.

Důmyslná životní strategie, kterou jsme si popsali, zaručuje virům oparu velmi účinné šíření populací. Patří mezi nejběžnější viry, hned po virech způsobujících chřipku a rýmu. Až 90 % obyvatel ČR starších 40 let je pozitivních na protilátky proti HSV-1. Jsou to zkrátka společníci, kteří nás provázejí téměř celý život.

Horní foto: Typický opar na rtu způsobený virem HSV-1. Zdroj Wikimedia Commons, autor CDC / Dr. Herrmann, volné dílo / public domain.