Dotaz

Ty jsou dále izolovány prostřednictvím nepohlavního rozmnožování, které však využívá semena (apomixie). Plně apomiktické linie jsou rozlišovány na druhové úrovni a zejm. na území střední a západní Evropy tvoří druhy (tzv. mikrospecie) se skutečně lokálním rozšířením (tzv. stenoendemity).

Pokud bychom pátrali např. po nejohroženějším endemickém druhu našeho území, narazíme na zásadní komplikaci. Apomiktické linie/druhy jeřábů jsou totiž tvořeny jediným genotypem. Teoreticky tedy není z pohledu zachování jejich genofondu žádný rozdíl mezi jedním a tisíci jedinci.

Kdybychom k problému přistoupili jen s ohledem na počet jedinců, pak by byl "vítězem" jeřáb bezdězský (Sorbus pauca) s pouze 14 známými jedinci. Avšak v např. Podyjí lze narazit na tzv. singulární typy apomiktických jeřábů, které jsou tvořeny je jedním či dvěma stromy.

Kvantita však zdaleka nevypovídá o všem, což lze názorně ilustrovat endemitem české strany Krkonoš jeřábem sudetským (Sorbus sudetica). Jeřáb sudetský vznikl hybridizací dvou druhů jeřábů, jeřábu muku (S. aria) a j. mišpulky (S. chamaemespilus), které se však v současnosti v Krkonoších nevyskytují. S jeřábem mukem se lze setkat nejblíže v Bavorsku nebo v Podyjí a jeřáb mišpulka je ještě vzdálenější (Západní Karpaty a Alpy).

Jeřáb sudetský je tedy nejen endemitem ale i jakousi vzpomínku na doby, kdy se tyto dva druhy u nás setkaly. Jelikož se na rozdíl od rodičovských druhů jedná o apomikta, představuje jeho genom doslova konzervu pravděpodobně z časů přelomu doby ledové a poledové.

Foto v záhlaví: Jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) si můžete prohlédnout v Botanické zahradě PřF UK. Foto Petr Jan Juračka