Dotaz

Teodor Kozelský nám napsal: „Dobrý den, dnes jsme našli na naší zahradě v okrese Frýdek-Místek dva zlatohlávky. Jenže nedokážeme rozlišit, zda jde o zlatohlávka skvostného, nebo zlatohlávka zlatého. Když to vyhledáváme, vypadají naprosto stejně. Neměli jsme moc času si je detailně prohlédnout. Pochutnávali si na shnilém jablku a když jsme se přiblížili moc blízko, tak se silným vrčením krovek odlétli. Prosím poraďte mi, podle čeho příště rozlišit, o který druh jde.“

Odpověď na Teodorův dotaz jsme pojali trochu šířeji, protože by byla škoda neseznámit vás také s dalšími zajímavostmi ze života zlatohlávků. Odpovídá magistr Dominik Vondráček, zoolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy:

Zlatohlávkovití (Cetoniinae) jsou bezesporu jednou z nejkrásnějších a nejpůsobivějších skupin brouků. Je to díky jejich barevné a tvarové rozmanitosti i díky velikosti, která může u afrických goliášů (rod Goliathus) dosahovat více než 10 centimetrů.

Většina zlatohlávkovitých jsou výborní letci s denní aktivitou. Za potravou vyrážejí především při vyšších teplotách a za slunečného počasí. Mají ale velmi redukovaná kusadla, a proto se živí tekutou nebo velmi měkkou potravou. Běžně je tak můžete spatřit pojídat přezrálé ovoce, nektar z květů i květy samotné či mízu ze stromů. Existují ovšem výjimky. Některé druhy mohou kupříkladu parazitovat u sociálně žijícího hmyzu (například Potosia opaca škodí ve včelích úlech). Další zástupci primitivních skupin zlatohlávkovitých se mohou živit dokonce dravě.

Jako všichni brouci procházejí také zlatohlávkovití složitým vývojem s proměnou dokonalou. Z nakladených vajíček se vylíhnou larvy nazývané ponravy. Jejich tělo je měkké, bíle až nažloutle zbarvené, stočené do tvaru písmene C. Hlava je silně sklerotizována – to znamená, že její vnější schránka obsahuje více proteinu sklerotinu, který jí zajišťuje vyšší tvrdost. Relativně velká kusadla ponrav slouží k příjmu zcela odlišné potravy, než jakou jedí dospělci. Larvy se živí rozkládajícím se rostlinným materiálem, například trouchnivějícím dřevem, spadaným tlejícím listím a odumřelými kořínky bylin. Můžeme je nalézt i v kompostech. Občas pojídají také uhynulé bezobratlé, kteří se vyskytnou v daném substrátu, případně mají sklon ke kanibalismu.

Larva se během svého vývoje dvakrát svlékne, aby mohla narůst do větších rozměrů. Ke konci třetího, tedy posledního larválního stadia přestane přijímat potravu a z okolního materiálu si postaví kokon, který slepí za pomoci výměšků střeva a slinných žláz. Uvnitř kokonu se larva promění v kuklu a následně v dospělce, který po úplné sklerotizaci kutikuly (vytvrdnutí vnější schránky) kokon opustí. Samičky po spáření opět nakladou vajíčka do substrátu, v němž se vyvíjejí jejich larvy. Vývoj může trvat jeden, dva, výjimečně i tři roky.

Zlatohlávkovitých brouků je celosvětově známo více než 3600 druhů. Těžiště této rozmanitosti leží v tropech, zejména pak v Africe (Některé tropické druhy si můžete prohlédnout ve fotogalerii.) U nás žije 16 druhů těchto šestinohých krasavců.

Brouky z podčeledi zlatohlávkovitých dělíme do tří skupin:

Zlatohlávci (Cetoniini)

V České republice se vyskytuje 9 druhů. Základním rozeznávacím znakem od dalších dvou níže zmíněných skupin (i když ne zcela typickým pro všechny druhy světa) je především postranní vykrojení krovek. Jde o takzvanou humerální emarginaci, která umožnuje vysunutí druhého páru křídel – a tedy i let – bez roztažení krovek. Dalším znakem je výběžek mezi druhým párem kyčlí, nazývaný mesometasternální výběžek. O něm bude ještě řeč. Larvy zlatohlávků poznáte od jiných skupin (nejen zlatohlávkovitých, ale i dalších listorohých brouků) díky jejich pohybu. Plazí se totiž po zádech, nohama nahoru, a vlnivým pohybem se posunují po podkladu.

Zdobenci (Trichiini) – v ČR 6 druhů

Valgini (nemají český název) – v ČR 1 druh

Druhy těchto dvou skupin jsou většinou méně sklerotizovaní brouci, mnohdy s delšími končetinami, než je tomu u zlatohlávků. Nemají mesometasternální výběžek a postranní vykrojení krovek. Larvy se pohybují pomocí končetin.

Nyní přímo k vaší otázce. Zmiňujete dva různé druhy, které laikovi mohou na první pohled připadat stejné. Teď si ale ukážeme, že existuje několik znaků, podle kterých je bezpečně odlišíte.

Začneme se zlatohlávkem zlatým (Cetonia aurata). Tento brouk je nejhojnějším zástupcem podčeledi zlatohlávkovitých, a to nejen v ČR, ale i v celé Evropě. Dorůstá velikosti 14 až 23 mm. Zbarvení druhu je velice variabilní. U nás se objevují nejčastěji zlatozelení jedinci, běžně mohou mít měděný nádech. Vždy je přítomen kovový lesk. Na jižní Moravě můžete narazit na zlatočervená, fialová nebo tmavě zelená zvířata. Brouci jsou zespodu téměř vždy červenofialoví s nádechy zelené a zlatavé barvy. Na krovkách jsou v různé míře vyvinuty bílé až našedlé skvrny. Ochlupení je zespodu relativně husté, zatímco svrchu řídké. Zlatohlávka zlatého bezpečně poznáte díky mesometasternálnímu výběžku, který připomíná špendlíkovou hlavičku. U našich dalších podobně velkých a podobně zbarvených zlatohlávků je výběžek zploštělý.

Druhým broukem je zlatohlávek skvostný (Protaetia speciosissima, dříve též známý jako Cetonischema aeruginosa). Jedná se o největšího zlatohlávka Evropy – dorůstá do 22 až 32 mm. Robustní tělo je celé zbarvené do zelena, přičemž pro jedince tohoto druhu je typický silný až sklovitý lesk, který může mít žlutočervený, někdy i modrý nádech. Krovky jsou vždy bez skvrnění. Tělo je zespodu řídce ochlupené, svrchu hladké. Mesometasternální výběžek je zploštělý. V České republice se vyskytuje v teplejších oblastech, třeba v Polabí nebo na jižní Moravě. Jelikož uvádíte jako místo nálezu okres Frýdek-Místek, můžeme tento druh zřejmě vyloučit.

Naopak je pravděpodobné, že jste možná zahlédl jiného, poměrně běžného a po celé republice rozšířeného zlatohlávka – zlatohlávka hladkého (Potosia cuprea). Tento druh může být lehce větší než zlatohlávek zlatý, dosahuje délky 16 až 26 mm. Zbarvení je na území ČR téměř vždy kovově zelené s přítomným leskem. Spodní část těla, končetiny, tykadla a někdy i přední část hlavy jsou tmavě fialové. Na krovkách jsou běžně přítomny bílé až šedé skvrny. Svrchu je brouk hladký, zespodu řídce ochlupený.

Pokud si tedy chce být člověk zcela jistý, na jakého zlatohlávkovitého brouka u nás v ČR narazil, je vhodné ho vzít do ruky a prohlédnout si ho i zespodu. Důležité znaky jsou zabarvení, tvar výběžku mezi druhým párem kyčlí a podobně.