Dotaz

Společně s achátem, jaspisem nebo onyxem řadíme pazourek mezi takzvané mikrogranulární neboli kryptokrystalické minerály. Nerosty z této skupiny jsou tvořeny velice malými krystaly, takže se pouhým okem jeví jako celistvé.

Jak pazourek vzniká, není zcela jasné. Zřejmě je však výsledkem diageneze – procesu, při kterém za spolupůsobení tlaku a chemických změn vznikají sedimentární (usazené) horniny. Diageneze zahrnuje pochody měnící jak minerální složení, tak texturu a strukturu sedimentu. Texturou rozumíme prostorové uspořádání minerálů v hornině, zatímco struktura popisuje tvar, velikost a vzájemné vztahy stavebních součástí horniny.

Pazourek nacházíme ve formě pecek, konkrecí či mandlí v usazených horninách, jako jsou vápence nebo křídy. Zbarvení pazourku je velmi rozmanité: od tmavošedé a modré přes tmavě hnědou až k černé.

Pazourek se vyznačuje vynikající štěpností a okem viditelným lasturnatým lomem. Při štípání vznikají ostré hrany. Jelikož se jedná o formu křemene, vyniká pazourek také tvrdostí. Toho využívali především pravěcí lidé v období paleolitu, tedy starší doby kamenné. Lovci i sběrači používali tento kámen v nejrůznějších obměnách na kopí, sekery nebo pěstní klíny (které sloužily například k řezání masa ulovených zvířat a ke zpracování kůží).

V pravěku se dostal pazourek i na naše území, a to z Baltu. Transport materiálu na takovou vzdálenost se odehrál díky ledovci, který postupoval ze severu a tlačil před sebou úlomky hornin.

Pokud bychom se vydali pazourek hledat, pak nejbližší naleziště je u našich severních sousedů – v oblasti polského Krakova. Zde se vyskytují pazourky jurského stáří. O něco mladší pazourky (z období křídy) se nacházejí na pobřeží známého průlivu La Manche mezi Francií a Velkou Británií.