Dotaz

Podle současných poznatků se zde vyskytuje (nebo vyskytovalo) celkem 31 endemických druhů a poddruhů, což představuje více než 40 % všech endemitů v české květeně. Prvním důvodem tohoto bohatství jsou relativně vysoké nadmořské výšky, které umožnily vznik a kontinuální udržení bezlesí v takzvaném subalpínském vegetačním stupni. Druhým důvodem je přítomnost několika ledovcových karů (horských údolí, v nichž se během zalednění vytvářely ledovce) se specifickými ekologickými podmínkami.

Většina krkonošských endemitů roste jak na české, tak na polské straně pohoří. Existuje však šestice taxonů (chrastavec rolní krkonošský, jeřáb sudetský, kuřička krkonošská, ostřice krkonošská a dnes již bohužel vyhynulé druhy světlík krkonošský a jestřábník Purkyňův), které jsou známy pouze z Čech.

Naprostou většinu těchto unikátních rostlin návštěvníci Krkonoš nespatří, neboť osidlují izolované a veřejnosti nepřístupné lokality, nejčastěji kary. Výjimku představuje endemický zvonek český. Jeho velké, sytě fialovomodré květy zdobí během letních měsíců subalpínské louky i další horská stanoviště, včetně míst ovlivněných člověkem, jako jsou okolí horských bud a turistických cest.

Nejvíce krkonošských endemitů – celkem 20 druhů – najdeme mezi jestřábníky. To je taxonomicky nesmírně komplikovaná skupina s takzvaným apomiktickým rozmnožováním (nepohlavní způsob reprodukce, při kterém vznikají semena se zcela stejnou genetickou informací, jako má mateřská rostlina).

Všechny krkonošské endemity jsou z evolučního hlediska poměrně mladé – označujeme je termínem neoendemity. Jejich vznik souvisí se čtvrtohorními klimatickými změnami. Během dob ledových docházelo k rozsáhlým migracím. Druhy ze severní Evropy se tehdy stěhovaly do teplotně příznivějších oblastí na jihu a horské rostliny střední Evropy sestupovaly do nižších nadmořských výšek. Po oteplení a ústupu ledovce na počátku holocénu (mladších čtvrtohor) se většina druhů vrátila zpět do svého někdejšího areálu.

Na vhodných lokalitách se ovšem mohly udržet jednotlivé izolované populace, které se postupem času vyvinuly v samostatné taxony (druhy či poddruhy). Doba jejich izolace je poměrně krátká, protože od konce poslední doby ledové uběhlo zhruba 12 tisíc let. Malá velikost těchto populací však zrychlila evoluční procesy. Vlivem náhodného genetického posunu (driftu) a selekcí na lokální podmínky tak došlo k nahromadění dostatečného množství rozdílů, případně ke vzniku reprodukčních bariér, které brání křížení s jedinci původního druhu.

Většina krkonošských endemitů má své nejbližší příbuzné v (sub)arktické nebo alpské flóře. Například již zmíněný zvonek český je nejspíše potomkem populací alpského zvonku Scheuchzerova, které po poslední době ledové zůstaly izolovány na bezlesých stanovištích Krkonoš. Populace v Hrubém Jeseníku měla podobnou evoluční historii a dala vzniknout tamějšímu endemitu zvonku jesenickému.

U zrodu kuřičky krkonošské, která dnes roste jen na Studniční hoře, v Čertově zahrádce a Čertově rokli, stál další alpský druh, a to kuřička Gerardova. Krkonošský endemit svízel sudetský patří do komplikované skupiny svízelů, která nyní vykazuje největší druhovou rozmanitost v Alpách a v severní Evropě. Všivec krkonošský pravý zase představuje pozůstatek dřívějšího rozšíření skupiny, jež má dnes centrum rozmanitosti v arktických a severských oblastech. Jeho nejbližší příbuzné teď najdeme až na poloostrově Kola, zhruba 2300 km od izolované krkonošské lokality.

V evoluci některých krkonošských endemitů sehrálo důležitou roli mezidruhové křížení (hybridizace). Křížení umožnily klimatické změny. Ty totiž způsobily, že se druhy „stěhovaly“ a jejich původně oddělené areály se mohly dostat do kontaktu.

Hybridní původ má (či spíše měl) vyhynulý světlík krkonošský, za jehož rodiče jsou považovány světlík drobnokvětý a světlík nejmenší. Druhý rodičovský druh se dnes vyskytuje jen na polské straně Krkonoš v Malé Sněžné jámě, přičemž centrum jeho rozšíření leží v Alpách. Je však pravděpodobné, že v minulosti byl v našem nejvyšším pohoří více rozšířen a na konci poslední doby ledové nebo během holocénu se zde zkřížil se světlíkem drobnokvětým. Jedinečné populace světlíku krkonošského přežívaly minimálně na dvou místech (Sněžka, Rudník) až do konce 19. století. Později však tento endemit z ne zcela jasných příčin vymizel.

Geografická izolace spolu s mezidruhovým křížením se podílely též na vzniku ostřice krkonošské, endemitu Velké Kotelné jámy. Na počátku stála populace severské ostřice skandinávské (nebo jí blízce příbuzného druhu), jejíž genetická informace byla ovlivněna hybridizací s ostřicí skloněnou.

Mezi nejvýznamnější endemity Krkonoš patří jeřáb sudetský – jen málo evropských pohoří se totiž může „pochlubit“ endemickou dřevinou. Tento druh odlišil již v roce 1834 profesor Univerzity Karlovy Ignaz Friedrich Tausch. Jeřáb sudetský patrně vznikl před více než deseti tisíci lety, kdy se zkřížily jeho rodičovské druhy, jejichž areály se tehdy v důsledku klimatických změn setkaly. Prvním rodičem byl keř středních poloh jeřáb muk, druhým pak horský jeřáb mišpulka.

Původní kříženec byl nejspíše neplodný. Postupně však u něj došlo ke zdvojení počtu chromozómů (takzvané polyploidizaci) a k přechodu na apomiktický (tedy nepohlavní) způsob rozmnožování, čímž byl tento hybrid stabilizován a evolučně „zakonzervován“. Ani jeden z původních rodičovských druhů dnes v Krkonoších neroste; jeřáb mišpulku najdeme nejblíže ve slovenských a rakouských horách. Jejich někdejší výskyt však připomíná přibližně 150 exemplářů jeřábu sudetského, které se vyskytují zejména v karech Obřího a Labského dolu.

Obdobným způsobem pravděpodobně vznikly i krkonošské jestřábníky. Jejich rodičovské druhy dnes nelze s jistotou určit, nicméně vývojové vazby opět směřují do severní Evropy a do Alp.

Mnoho krkonošských endemitů má tedy příbuzné mezi severskými nebo alpskými druhy. Existuje však i nepočetná skupina endemitů, které měly své předky v nížinách.

Například chrastavec rolní krkonošský představuje pozůstatek původních populací, z nichž vznikl široce rozšířený chrastavec rolní pravý. Zvonek okrouhlolistý sudetský je drobnější rostlina přizpůsobená horskému prostředí. Vyvinul se ze zvonku okrouhlolistého pravého, běžné nížinné rostliny. Do této skupiny spadá i prvosenka vyšší krkonošská, jejíž taxonomická hodnota je dosud nejasná a vyžaduje další podrobné studium.

Je zřejmé, že endemické druhy krkonošské květeny mají pestrou evoluční historii a na jejich vzniku se podílelo množství mikroevolučních procesů – geografická izolace, mezidruhové křížení, zdvojení počtu chromozómů. Z geografického hlediska většina z nich vykazuje vazby na alpskou a severskou květenu.