Dotaz

Bolest má dva základní typy. Jedna, zvaná somatická, je většinou ostrá, prudká a signalizuje poškození periferních částí těla, kůže, končetin, kloubů, kosterních svalů, oblastí hlavy a ústní dutiny. Druhý typ bolesti je viscerální (útrobní). Jde o tupé a často velmi intenzivní bolesti kolikového typu. Známe je při žlučníkových, ledvinových nebo jiných břišních potížích.

Oba typy bolesti však jdou do mozkových center v podstatě vždycky míšními drahami – kromě hlavových nervů. Jestliže jsou siamská dvojčata srostlá tak, že každé z nich má svou páteř a v páteřním kanálu oddělenou míchu, potom prakticky žádnou bolest ani jiné vjemy svého sourozence nepociťují. Výjimku představují snad jen oblasti, kde jsou dvojčata srostlá a kde se překrývají oblasti kůže nebo vnitřních orgánů zásobované periferními nervy obou nervových soustav.

Příkladem mohou být Abigail a Brittany Henselovy, které se narodily roku 1990 v Minnesotě se dvěma hlavami, ale s jedním párem rukou a nohou. V izolaci od světa vyrůstaly v láskyplném prostředí rodiny a teprve před několika lety se představily veřejnosti. Každá ovládá a cítí svou polovinu těla, protože každá má vlastní míchu i centrální nervový systém. Také somatickou bolest vnímají jen na své polovině těla. Viscerální útrobní bolest, třeba při střevní plynatosti, je u nich podle dostupných informací vnímána společně. Kupodivu obě poloviny těla se od dětství naučily pohybově tak spolupracovat, že dvojčata úspěšně složila řidičák, nicméně teoretickou část zkoušky skládala každá hlava zvlášť.

Kromě tohoto typu (dicefalus) existuje mnoho dalších srůstů s různým stupněm samostatnosti obou sourozenců. Typ srůstu ovlivňuje i vnímání bolesti či jiných podnětů, například sexuálních. Někdy je jedno z dvojčat jen vegetativním přívěskem. Často mají některé orgány společné (srdce, plíce atd.), ale kupodivu se jejich nervové soustavy – jak periferní, tak centrální – poměrně málo překrývají a fungují samostatně.

Siamská dvojčata jsou téměř vždy jednovaječná a jejich těla se spojila během vývoje v děloze. Proto jsou vždycky stejného pohlaví. Narodí se zřídkakdy, neboť jsou často záhy rozpoznána organizmem matky a spontánně potracena. Jde o vzácný jev, od 1 do 2 případů na 100 tisíc narozených. Vyšší výskyt je u děvčat (poměr dívky:chlapci činí 3:1) a v zemích jihozápadní Asie a Afriky. Po narození je šance na přežití spojených dvojčat asi jen 25 %, protože se po porodu mnohdy ukáže, že mají abnormality neslučitelné se životem.

Srůst těl dvojčat se může vyskytnout v oblasti hlavy, hrudi, dolní části zad nebo hrudníku. Kromě společného krevního oběhu v některých případech sdílejí také jiné životně důležité funkce. Oddělení dvojčat může být provedeno lékařským zákrokem, ty však bývají náročné a riziko úmrtí je vysoké. Poprvé se podařilo siamská dvojčata úspěšně oddělit roku 1952 v USA.

Pro vznik srostlých dvojčat máme dvě hlavní teorie. První předpokládá, že se jedno oplodněné vajíčko v raných fázích buněčného dělení rozdělí na dva zárodky. Ty se ovšem neodštěpí úplně, jako by tomu bylo u normálních jednovaječných dvojčat, a určité části tělíček obou sourozenců zůstanou společné. Novější teorie říká, že se nejdřív oba zárodky zcela oddělí. Některé velmi aktivní kmenové buňky se ale druhotně navzájem najdou a vytvoří nový, trvalý, různě rozsáhlý a různě umístěný srůst. Siamská dvojčata sdílejí jeden vnější obal kolem obou zárodků (chorion) a jsou v jednom plodovém vaku, což pozorujeme i u normálně se vyvíjejících jednovaječných dvojčat.

V současné lékařské literatuře je kupodivu málo seriózních odborných článků o vývoji či psychosomatických problémech srostlých dvojčat. Jaký život prožívají, se tak dozvídáme především z časopiseckých reportáží. Zřejmě nejstarší žijící mužský pár (Ronnie a Donnie) se narodil v americkém městě Daytonu roku 1951 a nyní prožívá obtížné období společného stárnutí ve speciálně vybaveném bytě. Smrt jednoho ze sourozenců, které se nepodařilo včas oddělit, bohužel bývá buď okamžitě, nebo po 10–20 hodinách následována i úmrtím druhého.