Dotaz

V první řadě, vegetace není čistým producentem kyslíku: co se vyrobí, to se zase spotřebuje, když rostlina zahyne a shnije. Když ji někdo sní, rozklad se jen odkládá do doby, než se vše zase prodýchá nebo rozloží po smrti. Mimochodem, savana, která roste na místě vykáceného pralesa, má zhruba stejnou produkci organické hmoty jako prales – a v obou případech nula od nuly pojde. Apel brazilské vlády, abychom jí za kyslík z pralesů platili, když se nemá kácet, je nesmysl. Kácení pralesů nás ohrožuje z jiných důvodů.

Čisté produkce kyslíku bychom dosáhli, kdybychom všechny stromy, trávu ze savan, produkci vodstva a také mrtvoly stahovali z oběhu v biosféře. To se v minulosti dělo: v zemské kůře je uloženo obrovské množství organické látky ve formě uhlí, ropy, zemního plynu, „dřevěného“ uhlí po požárech a hlavně kerogenu – organické hmoty rozptýlené v horninách (např. tmavé břidlice Barrandienu). Zpět do oběhu se takto uložené látky navrací spalováním, v případě kerogenu zvětráváním hornin.

K výše uvedeným procesům dochází i dnes: organická hmota se ukládá zejména v rašeliništích, v tundře a v mořských sedimentech, ale jde jen o zlomky procenta celkové primární produkce. Koncentrace kyslíku v atmosféře tím ovšem nestoupá, protože přírůstek se spotřebuje na oxidaci sopečných plynů a různých složek hornin, které se uvolňují při erozi.

Čistý přírůstek O₂ v atmosféře zajišťuje v hlavní míře fytoplankton (z více než poloviny jde o sinice Prochlorococcus), bez jeho příspěvku by kyslíku opravdu začalo výrazně ubývat. Suchozemské rostliny sice vyprodukují kyslíku víc, ale zase ho hodně spotřebují při dýchání a rozkladu (mikrobiální oxidace). 

K roli civilizace: uvádí se, že ročně spálíme tolik fosilních paliv, kolik se jich uložilo za milion let. Hrubě řečeno je výsledkem našeho zasahování vzestup CO₂ v atmosféře – za posledních 50 let stoupnul z asi 0,03 na 0,04 procenta (spálilo se toho víc, ale ne všechen CO₂ skončil v atmosféře). Z hlediska skleníkového efektu je to přírůstek značný a otepluje nám planetu. Skladbu vzduchu to ovšem výrazně neproměňuje.

Při spalování samozřejmě dochází k vázání kyslíku a tedy k jeho úbytku, ale logicky ve stejných řádech jako přírůstek CO₂. Kvůli nedostatku kyslíku se tedy dusit nezačneme. To by hrozilo v okamžiku, kdyby jeho zastoupení spadlo na nějakých 12 procent, což zhruba odpovídá situaci v nadmořské výšce 5000 m. n. m.

Kdyby z planety veškerý život náhle zmizel, vydržel by kyslík v atmosféře ještě asi 15 milionů let – spotřeboval by se postupně na oxidaci zmíněných plynů a hornin.

Zajímavý je ještě regulační mechanismus udržování kyslíku na stejné úrovni: pokud by ho začalo ubývat, zmizí v první řadě z hlubokomořských pánví a močálů. Tím by se však zintenzivnilo ukládání organické hmoty do těchto míst a kyslík v atmosféře by díky tomu rychleji  přibýval.

Kdyby z nějakých důvodů jeho koncentrace začala stoupat, při 25 procentech by podle některých teorií začalo hořet od náhodného blesku kdeco – prý i tropický prales, a to by údajně stačilo na úpravu jeho koncentrace na snesitelnou míru. To jsou ale údaje z druhé ruky, svou ruku do ohně za ně nedám.