Dotaz

Varovné signály v podobě těkavých látek, z nichž nejlépe prozkoumaný je metyljasmonát, do vzduchu po poranění vysílá převážná většina rostlin - třeba i naše domácí jabloň, když její listy napadnou housenky běláska ovocného. Hned jak se vylíhnou a začnou okusovat první list, mechanické poranění a látky z housenčích slin v listu vyvolají obrannou reakci.

Její součástí je nejen vytváření např. fenolických látek (které činí list hůře stravitelným) a nabuzení imunity proti houbám a bakterím (které by mohly snadno do poraněného listu vstoupit), ale také produkce metyljasmonátu. Ten z listu uniká, sousední listy jej vnímají – a zařídí se podle toho spuštěním stejné reakce, takže než k nim housenka doputuje, jsou už na ni připraveny. Metyljasmonítový signál se vzduchem nese daleko a reagují na něj i rostliny jiných druhů. Dá se tedy říci, že velký kus háje či louky ví, že se někde v okolí pase kráva (popřípadě žirafa).  

To, že poraněná rostlina velkoryse sdílí poplašný signál s kýmkoli včetně přímých ekologických konkurentů, pro některé evoluční biology může představovat teoretický problém. Proč se rostlina namáhá s vysíláním poplachu pro své okolí, když by pro ni bylo výhodnější používat signály jdoucí jejím tělem (jako třeba náš adrenalin), které nelze snadno „odposlouchávat“?

Možné vysvětlení je, že signál putující vzduchem není závislý na celistvosti těla (vysílá ho i čerstvě ulomená větev, kterou někdo na zemi okusuje), a navíc se například mezi dvěma sousedícími letorosty v koruně stromu přenáší na kratší vzdálenost a rychleji, než kdyby běžel přes kmen. Před sousedy poplach tajit netřeba: ono to s tím neustálým bojem o přežití v přírodě totiž zjevně není zas až tak horké.