Dotaz

Nedělá člověka právě jazyk? Podobné úvahy se objevují už několik staletí. Například filosofický bonviván La Mettie již v 18. století spekuloval, jestli by náhodou lidoop, kterého by někdo naučil znakovou řeč, nebyl vlastně spíš člověkem. Méně filosofický, o to však palčivější problém je, že řeč nefosilizuje – na rozdíl od pánve, stehenní kosti či lebky.

Vědci jsou tak odkázáni na nepřímé důkazy, jako je pozice a uspořádání hrtanu i celého hlasového ústrojí. Tyto informace lze získat z fosilního materiálu. Jiní odborníci zase tvrdí, že jazyk je úzce spjatý s používáním symbolické kultury. Například v Bilzingslebenu (v německém regionu Durynsko) byla nalezena holenní kost slona s pravidelnými zářezy. Mohou symbolizovat kdeco, ale naznačují, že člověk vzpřímený (Homo erectus) byl před 400 tisíci lety schopný abstraktního myšlení.

Abstraktní myšlení je pro užívání jazyka důležité. Slova „pes“ nebo „maso“ mají se psem a masem společného jen to, že jsme zvyklí jimi nazývat zrovna tyto objekty. K zacházení se slovy je tedy nezbytná stejná míra abstrakce, jakou vidíme na sloní kosti z Durynska. Jednotlivé zářezy zde velmi pravděpodobně neznamenají pouhé zářezy, ale něco jiného. Počet slonů snědených za poslední rok, obrázek křoví před chýškou... co přesně, se asi nedozvíme.

Další možný důkaz, že lidé mluví zhruba 400 tisíc let, poskytuje takzvaný hypoglosální kanál – místo v lebce, kudy prostupují nervy ovládající jazyk. Jazyk k mluvení dost využíváme a potřebujeme jej ovládat velmi jemně. U Homo erectus byl hypoglosální kanál poměrně široký. Svými rozměry měl blíž k modernímu člověku (který často mluví až moc) než k šimpanzi (který jak známo nemluví). Můžeme se tedy domnívat, že Homo erectus už dokázal používat řeč.

Jiná otázka je, jak konkrétně tito lidé mluvili, jakým jazykem a jak zněl. Jazyky se vyvíjejí trochu jako živé organismy a občas se stane, že určitá jejich větev zcela vymře (čímž napodobí trilobity nebo dinosaury). Podle některých lingvistů měly všechny současné jazyky svého společného předka asi před 100 tisíci roky v Africe. Podobné údaje ale musíme brát s rezervou. Je myslitelné – dokonce velmi pravděpodobné –, že před tímto obdobím existovaly i jiné jazyky, které vymizely beze stopy. Jedna z odpovědí na otázku by proto mohla znít, že dříve, než lidé mluvili, mluvili prostě jinak.

Podívejme se na problém dorozumívání našich evolučních předchůdců ještě z druhé strany. Nejbližší biologičtí příbuzní člověka, lidoopi a opice, se docela dobře obejdou bez mluvení a nijak zvlášť jim to nepřekáží v komunikaci. Lze je naučit jisté formy znakové řeči (což se podařilo u šimpanzice Washoe, gorily Koko, bonoba Kanziho a dalších), ale za normálních podmínek se dorozumívají hlavně vizuálně a zvukově.

Jsou skvělí v odečítání mimiky i řeči těla. Když svůj repertoár doplní ještě o nějaké zvuky, nejsou už slova vlastně moc zapotřebí. Dodejme, že jednotlivé skřeky lidoopů či opic mají často určitý význam, nebo aspoň odrážejí vnitřní vyladění jedince. Nemají však „větnou“ skladbu ani gramatiku, proto nejde o jazyk.

Výzkumníci zabývající se mimoslovní (nonverbální) komunikací beztak tvrdí, že slovní složka tvoří jen několik procent celkové informace, kterou si odnášíme z každého hovoru. Možná tedy svá slova zbytečně přeceňujeme.

Zajímá vás antropologie a lidská evoluce? Přijďte se podívat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy do Hrdličkova muzea člověka. Najdete ho na adrese Praha 2, Viničná 7. Unikátní sbírky jsou přístupné během akademického roku každou středu až pátek od 10 do 18 hodin. Víc se dozvíte na webu muzea nebo na jeho facebookové stránce.