Dotaz

Klíčovým prvkem v celé mozaice je vrozený celoroční – tzv. cirkanuální – rytmus, který řídí život každého jedince. Všichni tažní ptáci v sobě mají zakódováno, že v určité době začnou projevovat tzv. tahový neklid. Odborně se i v anglické literatuře nazývá nepřeložitelným termínem Zugunruhe, protože lídrem světového výzkumu v této oblasti byli a dodnes jsou němečtí badatelé. Jeho načasování je dáno délkou dne, tzv. fotoperiodou.

To máme poměrně dobře potvrzeno z pokusů ze zajetí, kde se s fotoperiodou dá snadno manipulovat, a tak tahový neklid experimentálně navodit nebo utlumit. Pták se při něm stane velmi aktivním, a to i noci, kdy v jiných částech roku spí, a jednoho dne či jedné noci (v závislosti na zvyklostech daného druhu) se jednoduše zvedne a odletí. Protože různé druhy mají cirkanuální rytmy různé, je  samotný odlet pro vnějšího pozorovatele dostatečně patrnou událostí.

Toto je jakési základní schéma, dále ovšem přicházejí různé komplikace. Například právě ono houfování. Jak ptáci zařídí, že se zrovna u jednoho rybníka sletí všechny vlaštovky z okolních vesnic? Nevíme přesně. Roli bude zřejmě hrát omezená nabídka prostředí – vhodných biotopů není moc, takže do jednoho z mála příznivých míst se asi není tak těžké strefit. A jakmile tam vlaštovka uvidí své soudružky, připojí se k hejnu a už v něm zůstane. Proč se vlastně ptáci sdružují do hejn, to je na samostatné povídání.

Řada drobných pěvců, jako jsou třeba pěnice nebo slavíci, migruje solitérně. V jejich případě se mláďata musí úplně spolehnout na své vrozené schopnosti, protože se zkrátka nemají od koho učit. Staří ptáci totiž bývají v době jejich odletu již dávno na cestě či dokonce v Africe. Úplně jiná situace však panuje u dalších druhů, např. čápů nebo dravců. Zde mláďata následují příklad svých rodičů a učení zde hraje významnou roli. Nejenom v otázce načasování odletu, ale i při výběru tahové cesty, která bývá u velkých druhů ptáků daleko ostřeji vymezena.

Významnou roli hrají i povětrnostní podmínky – ptáci sice mohou být „puzeni“ k odletu, ale aktuální počasí jej může uspíšit či oddálit. Například rorýsi opouštějí svá hnízdiště každoročně čím dál časněji a nikdo neví proč. Spekuluje se, že současná horká léta způsobují nedostatek jejich hlavní potravy – vzdušného planktonu. Rorýsi proto svůj už tak krátký pobyt v našich zeměpisných šířkách omezují na naprosté minimum nutné k reprodukci.

Snad ještě více fascinující než odlet z hnízdiště, kdy si celkem intuitivně představíme, že pták prostě musí dříve či později prchnout před blížící se zimou, je z pohledu Středoevropana opouštění zimovišť. Jak pták dokáže někde u rovníku odhadnout, že zrovna v tuto chvíli je nutné odletět, aby dorazil k nám na zahradu právě v ten nejvhodnější čas na založení rodiny? Velkou roli tady jistě budou hrát endogenní rytmy (i když třeba v tropech ta fotoperioda během roku zrovna moc nekolísá), které to „za něj“ prostě zařídí…

V loňském roce však jedna studie z Jižní Afriky ukázala, že ptáci odtamtud poslední dobou odlétají čím dál dříve a že to poměrně dobře souvisí s vývojem klimatu v Evropě. Představa, že pták v tisíce kilometrů vzdáleném zimovišti nějak vytuší, jaké je asi jaro někde u nás, a podle toho odtamtud vyrazí na cestu, je opravdu hodně divoká… Je-li na ní něco pravdy, ukáží až další výzkumy.

Studium ptačího stěhování nabízí úžasné a dosud nevyřešené otázky doslova za každým rohem. Zároveň však právě nyní žijeme v době, kdy technologický pokrok umožňuje mílovými kroky postupovat v jejich řešení nebo aspoň zpřesňování. Satelitní vysílače a geolokátory poskytují informace, o nichž mohli ornitologové ještě před nedávnem jen snít. Uvidíme, kam se výzkum posuneme za několik let…