Dotaz

Živiny nutné pro růst jsou totiž v půdě často vázány ve formě obtížně rozpustných anorganických sloučenin, případně v organických látkách. Manipulace s vlastnostmi půdy je vhodným nástrojem, jak živiny uvolnit do půdního roztoku a učinit je dostupnými pro kořenový systém.

Rostliny například vylučují protony, které půdu v blízkosti kořene okyselují. Určité živiny (mimo jiné fosfor či železo) se po okyselení stávají přístupnějšími a mohou být lépe využity. Kořeny uvolňují také krátké organické kyseliny, třeba citronovou nebo jablečnou. Ty slouží jako takzvaná chelatační činidla – vyvazují živiny z jejich chemických vazeb v půdě.

Některé rostlinné druhy dokonce tvoří zvláštní kartáčkovité kořeny (kořenové klastry), jež se specializují na produkci protonů a organických kyselin. Jde o vynikající přizpůsobení pro život na stanovištích s velmi chudou půdou. Další skupinou chelatačních látek jsou takzvané fytosiderofory trav. Tyto atypické aminokyseliny vytvářejí v půdě komplexy se železem. Rostlina pak dokáže komplexy přijmout a zužitkovat pro růst. 

Protony či organickými kyselinami však přehled zdaleka nekončí. Kořeny uvolňují do půdy rovněž fenolické sloučeniny – a dokonce enzymy (fosfatázy, fytázy) schopné štěpit půdní organické látky a uvolňovat z nich velmi žádaný fosfor. Součástí kořenových exudátů (výměšků) jsou také cukry, které chemismus půdy ovlivňují nepřímo. Poskytují totiž zdroj uhlíku a energie pro mikroorganizmy kolonizující povrch kořene i přilehlou půdu.

Jiným zajímavým příkladem interakce s okolím je okysličování půdy kořeny mokřadních rostlin. Zaplavený sediment je prostředí značně nepříznivé pro kořeny. Strádají zde nedostatkem kyslíku i toxickým působením redukovaných sloučenin, běžně přítomných v mokřadních usazeninách.

Mokřadní druhy problém vyřešily transportem kyslíku z atmosféry spojitým systémem vzdušných kanálů uvnitř svého těla. Část přepravovaného kyslíku není spotřebována pro metabolizmus kořenů, uniká z nich do půdy a okysličuje ji. Toto okysličení snižuje výskyt toxických redukovaných látek v těsné blízkosti kořene, čímž jej částečně chrání proti poškození.

Lze tedy říci, že rostliny rozhodně nejsou pasivními hráči odkázanými na podmínky prostředí. Naopak s okolím čile interagují a změnami růstu i metabolizmu optimalizují využití zdrojů.