Dotaz

Dotazy zodpověděla odbornice na plže magistra Dagmar Říhová. Otázky jsou v následujícím textu kurzívou, odpovědi normálním písmem.

* * *

Které druhy plžů jsme vyfotografovali?

Vlevo je páskovka žíhaná (Caucasotachea vindobonensis, dříve Cepaea vindobonensis) a vpravo hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Třetí ulitu nelze s jistotou určit, nejspíš se však jedná o růžovou morfu páskovky keřové (Cepaea hortensis).

Jako morfy se označují různé varianty zbarvení, které nacházíme u jedinců v rámci určitého druhu. Můžeme také mluvit o charakteristických formách.

Na vašem prostředním obrázku je vidět pouze kotouč, tedy „přední“ strana schránky. Důležité určovací znaky se ovšem nacházejí na opačné straně ulity. Páskovky jsou totiž charakteristické nepřítomností píštěle, kterou v dospělosti přeroste poslední závit.

Píštěl je úzký „otvor“, který vzniká, když se vnitřní strany přirůstajících závitů přimykají k sobě. Někteří plži mají píštěl úzkou, jiní široce otevřenou a další – právě páskovky – zcela překrytou.

Při pohledu takto zdálky je možné páskovku zaměnit za keřnatku vrásčitou (Euomphalia strigella) či vlahovku narudlou (Monachoides incarnatus). Oba druhy však mají píštěl – v prvém případě široce otevřenou, ve druhém úzkou.

Přestože rod páskovka získal české jméno podle svého typického zbarvení, ne všichni jedinci jsou pruhovaní. Oba naše druhy spadající do rodu Cepaea jsou totiž vzhledově proměnlivé, odborně řečeno polymorfní.

Páskovka keřová se vyskytuje jednak v pruhované variantě, přičemž počet proužků kolísá mezi jedním a pěti, jednak ve dvou variantách bez proužků: žluté a růžové. Ulita růžové morfy mění po smrti plže postupně barvu až do světle hnědé.

Páskovka žíhaná tak výrazně polymorfní není. Všichni jedinci mají světlé podkladové zbarvení a jsou pruhovaní se 4–5 pruhy různé šíře, často světle i tmavě hnědými.

* * *

Proč vždy po zimě vídáme tolik prázdných ulit, přestože plži přezimují? To jich tolik uhyne? Nebo se nestačí včas zahrabat a umrznou?

Velké množství prázdných schránek není v tomto případě výsledkem obrovského zimního úhynu, ale (před)jarního zrakového klamu. Dojem vyššího počtu ulit vzniká na jaře kvůli nepřítomnosti vegetace. Prázdných schránek je celý rok zhruba stejně, začátkem jara si jich ale častěji všimneme, protože nejsou skryty za listy a stonky rostlin nebo pod návějí spadaných listů.

Schránky měkkýšů navíc po smrti svých majitelů mění barvu – blednou a bělají. Díky tomu jsou zjara ještě výrazněji odlišné od hnědavého podkladu. Proto upoutají naši pozornost snadněji než v létě či na podzim.

Plži se na podzim zahrabou pod vrstvu hrabanky a do svrchní části půdy, aby tu přečkali zimu. Jejich schopnost předpovědět vývoj podzimního počasí a dobu nástupu mrazů je mnohem lepší než lidská, takže s hledáním vhodného místa k zimování začínají dostatečně brzy. Dospělci hlemýžďů například „mizí“ mnohdy již na počátku října; mláďata se zazimovávají o něco později.

* * *

Proč jsou prázdné ulity většinou úplně bílé, ale některé si zachovávají barvu?

Ne všechny starší prázdné schránky jsou čistě bílé – třeba páskovky si svoje proužky zachovávají velmi dlouho. Z Bílinska známe dokonce třetihorní fosilie páskovek se zachovaným pruhováním!

Ulity plžů mají na vnějším povrchu vrstvu tvořenou organickým materiálem, která se nazývá periostrakum. Pod ní leží vápenaté vrstvy zvané ostrakum. Za barevné proměny prázdných ulit jsou zodpovědné dva procesy: jednak olupování vrchního periostraka, jednak blednutí a rozpouštění ostraka.

Velká část českých měkkýšů má pigmentované hlavně periostrakum. Pokud se tato vrstvička sloupne, přijde schránka o svou původní barvu.

Druhy, které mají pigmentované i ostrakum, ztrácejí původní vzhled pomaleji. Na barevných změnách se zde kromě slunečního svitu podílí také vlhkost a jí způsobené rozpouštění odhaleného ostraka.

Dobře je to vidět na rozkládajících se ulitách plamatek (Arianta arbustorum), jejichž zbarvení není určeno jenom pigmentací periostraka, ale také vápenatých vrstev pod ním.

* * *

Občas najdeme osamocenou rozbitou ulitu. Nakloval ji nějaký pták? Nebo praskla stářím či vlivem nepříznivých podmínek?

Domnívám se, že otvor v této hlemýždí schránce nevznikl činností predátora, ale prostým rozpuštěním. V Česku se kořistí predátorů nejčastěji stávají menší druhy plžů, například páskovky. Dospělí hlemýždi jsou napadáni málokdy.

Otvory způsobené predátory se navíc liší od děr vytvořených chemickou (vodní) korozí. Jsou ostrohranné, vznikají rozbitím či rozkousáním a poničení obvykle nacházíme na opačné straně schránky. Zkorodované ulity mají okraje otvorů pozvolně ztenčené a se změněnou povrchovou strukturou – jako je tomu i na vaší fotografii.

Schránky poškozené predátorem se mnohdy vyskytují ve větších počtech na jakýchsi smetištích. Takové nahromadění může vzniknout poblíž kamene, o který lze ulity rozbíjet. Těmto místům se podle jejich „uživatelů“ říká drozdí kovadliny a schránky zde nejčastěji pocházejí od různých druhů páskovek. Dospělého hlemýždě by drozd nedokázal rozbít.

Hlemýžďům mohou ublížit hlodavci, třeba potkani, kteří jsou schopni schránku rozkousat. Ti si své úlovky odnášejí do ústraní, takže i při jejich hodování se může vytvořit smetiště. Predace hlodavci se však týká jen mladých, dosud rostoucích jedinců s křehčí schránkou. Ulita dospělého hlemýždě je i pro potkaní zuby příliš pevná.

* * *

Proč je v této ulitě malá pavučinka? Přezimoval tu snad nějaký pavouk?

Prázdné schránky plžů – nejen hlemýžďů či páskovek, ale také třeba suchomilek – často slouží různým drobným živočichům jako provizorní obydlí.

Před několika lety mě zajímalo, jaké nájemníky mohu zastihnout v opuštěných ulitách hlemýždě zahradního. Objevila jsem v nich nejen pavouky, ale i spoustu dalších členovců: od stejnonožců, chvostoskoků a roztočů přes štírky, sekáče, škvory, pisivky, mšicosavé, třásněnky, brouky, chalcidky, mravence či motýly až po mnohonožky a stonožky.

Zvlášť pavouků se v prázdných schránkách celoročně skrývá velké množství a bohužel není možné je určit podle pavučin. Pro potěchu oka přidávám alespoň obrázek maličké skákavky rodu Neon, která na mne vykoukla z ulity suchomilky.

* * *

Tahle páskovka má v ústí ulity tenoučkou blanku. Chránila plže přes zimu?

Tenká blanka na vašem snímku (anglicky se jí výstižně říká mucous veil, tedy sliznatý závojíček) neslouží k přezimování. Je to dočasná ochrana proti vysychání, kterou plži běžně vytvářejí během aktivní sezóny z tenké vrstvy zaschlého slizu. Často nepřekrývá celé ústí schránky.

Pro přezimování si páskovky vyrábějí pevnější bělavou a neprůsvitnou blánu plně kryjící ústí. Nicméně i tuto takzvanou epifragmu tvoří vysušený sliz.

Jiné druhy, například hlemýždi, jsou přes zimu zcela uzavřeni ve své schránce pevným, takzvaným pergamenovým víčkem, které má tloušťku asi 0,75 mm a je zvápenatělé.

Na jaře, když se hlemýždi probudí, můžete na místech jejich hromadného přezimování najít spoustu těchto víček. Snadno je poznáte podle typického kapkovitého tvaru.