Dotaz

Říká se jim čípky a každá skupina čípků reaguje na jinou barvu, přesněji na jinou vlnovou délku světla. Je to tím, že jejich světlocitlivá bílkovina fotopsin absorbuje vlnové délky světla s různými maximy: modré čípky mají maximum při 440 nm, zelené při 535 nm a červené-žluté při 565 nm.

Dopad světla vyvolá vjem podmíněný složitou, ale velmi rychlou reakcí, při níž se ve fotoreceptorech aktivuje příslušný typ „vitamínu A“ (11-cis-retinalu) a mění se na trans-retinal. Energie fotonu (světelného kvanta) se přitom spotřebuje na „ohnutí“ molekuly retinalu. Tato molekula je teprve správným klíčem, který spouští citlivou a rychlou biochemicko-elektrickou kaskádu dějů – přes takzvaný G-proteinový receptor transducin k odstranění molekul cyklického guanosinmonofosfátu, což vede k zavření membránových sodných kanálů a k zástavě vylučování neuropřenašeče glutamátu na synapsi s bipolární buňkou v sítnici.

Co se děje, když silný proud fotonů dopadá na čípek po delší dobu, třeba na sluníčku? Tento složitý proces se pomalu znecitlivuje neboli adaptuje, protože se nestíhá vracet do původního stavu. (Totéž platí pro tyčinky, která zajišťují „černobílé“ vidění).

Když ležíme na slunci, zavřená víčka odfiltrují poměrně slušně modrou a fialovou část spektra, což je dobře pro oko jako takové. Receptory (čípky) pro tyto barvy si odpočinou. Ostatní čípky jsou naopak na prudkém sluníčku pod víčky plošně aktivovány, po chvíli se adaptují („vybělí“) a nejsou po několik desítek sekund citlivé. Při otevření očí se tedy podráždí hlavně odpočinuté čípky vnímající modrofialové světlo, proto vidíme chvilku modře.

Kdyby se sítnice v místě největšího zaostření světelných paprsků (což je žlutá skvrna s nejostřejším místečkem zvaným fovea centralis) celkově „vybělila“, došlo by ke ztrátě ostrého a barevného obrazu. Oči savců a člověka se tomu brání nepřetržitými drobounkými (takzvanými sakadickými) pohyby oční bulvy, která „kmitá“ třikrát za sekundu kolem místa, jež pozorujeme. Naše oko se prostě nezastaví. Díky sakadickým pohybům vidíme obraz souvislý a zaostřený.

U mnoha obratlovců k „vybělení“ dochází už po několika sekundách. Proto třeba žába vnímá hlavně pohyb – v okamžiku, kdy se obraz přesune na její sítnici stranou. Protože žáby nemají tři páry okohybných svalů jako my, nehybné předměty na chvilku vnímají při pohybech celého těla. Všimněme si žab, které si co chvíli na listu leknínu nebo na větvičce přesednou. Také jim pomáhají dýchací pohyby, případně trošku kmitají celou hlavou asi o desetiny milimetru, jak se loni prokázalo u skokana levhartího (Rana pipiens). Rovněž jedna žena s poruchou okohybných svalů nahradila sakadické pohyby jemným třesem celé hlavy, což dokazuje, že pro vnímání obrazu je třeba, aby se obraz na sítnici skutečně pohyboval.