Dotaz

Uživatel Denis nám napsal: „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, proč se stává, že člověk omdlí při stresové situaci, například při úleku nebo když vidí zraněného člověka a vadí mu pohled na krev. Je mi jasné, že příčinou mdloby může být pokles krevního tlaku, třeba když člověk prudce vstane z postele, a mozek tak má nedostatek kyslíku. V takovém případě je mdloba ochranný mechanizmus. Ale mdloba při stresové reakci mi připadá nelogická. Krevní tlak při stresu naopak stoupá (zužují se podkožní cévy – ochrana proti velké ztrátě krve při zranění), rozšiřují se zorničky, tepová frekvence se zvyšuje (což má za následek lepší prokrvení svalů a orgánů), zásobní glykogen se rozkládá na energii poskytující glukózu (aby měl člověk šanci stresovou reakci vyřešit, a to i útěkem), zvyšuje se srážlivost krve a uvolňuje se adrenalin. To vše organizmus připraví víc než dostatečně, proč tedy nakonec ztratí vědomí? A jakou má taková reakce evoluční výhodu?“

Kurátor Hrdličkova muzea člověka Marco Stella odpovídá:

Stav, který popisujete, tedy náhlé omdlení za stresové situace, při vystavení podnětům jako je krev, jehly a podobně, se jmenuje vasovagální synkopa. Postihne během života mnoho lidí, především v adolescentním a pak v důchodovém věku. Způsobuje ji (kromě jiných příčin) bloudivý nerv, jehož známějšími funkcemi jsou kontrola peristaltiky trávicího systému, srdečního tepu či některých svalů zodpovědných u člověka za řeč.

Vasovagální synkopa se dá celkem spolehlivě navodit tím, že danému jedinci odpustíte 30 % objemu krve z krevního řečiště. V situaci, kdy organismus silně krvácí, je podobná reakce – dramatické snížení krevního tlaku a pulsu – poměrně logická a vyvolat ji lze také u mnoha dalších savců. Problém samozřejmě je, že u člověka taková reakce nastane i bez pouštění žilou. Ostatně v Hrdličkově muzeu člověka se téměř při každé školní exkurzi stane, že někdo omdlí a obvykle mu (nebo jí) k tomu stačí pohled na lidskou kostru či mokrý preparát gibona.

Jako hezké evoluční vysvětlení této reakce by se nabízela například strategie „stavění se mrtvým” – tedy předstírání, že jsem po smrti, díky čemuž o mne případný predátor nebo nepřítel ztratí zájem.

Takový postup dotáhly k dokonalosti některé vačice, které nejen že v ohrožení předstírají smrt, ale navíc i posmrtný rozklad. Ze žláz u konečníku vypustí odporně páchnoucí tekutinu připomínající rozkládající se tkáň a kolem tlamy se staženými zuby se jim objeví pěna. Podobně jako omdlení je to podle všeho reakce mimovolní, vačice si prostě nemůže pomoci. Zvíře je však zcela při vědomí a s vysokou tepovou frekvencí. Jde tedy spíše o opak vasovagální reakce.

Navíc kdyby byla strategie „stavění se mrtvým” tolik výhodná pro člověka, jistě by se vyvinula ve formě jiného mechanismu než omdlení. Že jste po smrti, stačí třeba jen předstírat při plném vědomí. Jestliže pokus selže, stále se můžete zvednout a utéct – což v případě bezvědomí těžko uděláte.

Je tu ještě další protiargument: pokud jsme v naší evoluční minulosti byli loveni velkými predátory, tak prakticky žádný z nich nepohrdne ani mršinou. Omdlít při pohledu na lva tedy opravdu není dobrý nápad. Respektive ti, jimž se to stávalo, pravděpodobně vyhynuli.

Ne vše, co člověk dělá, musí nutně mít rozumné evoluční vysvětlení a už vůbec to nemusí poskytovat nějakou evoluční výhodu. Omdléváním možná jen reagujeme (z evolučního hlediska pomýleně) na jakýsi obecný pocit ohrožení nebo na přítomnost atributů blížící se smrti, jako je krev. Naše tělo zde přitom využívá jednoduchý mechanismus, sloužící u savců také ke zpomalení rozsáhlého krvácení. Je prostě možné, že zatímco u jiných organismů jsou k vasovagální synkopě potřeba objektivní fyziologické příčiny, lidem stačí pouze ty zcela subjektivní.