Dotaz

Rýmu nejčastěji vyvolávají viry, bakterie a vzduchem přenášené alergeny, tedy látky způsobující alergie. Rozšířením infekce přes Eustachovu trubici do středoušní dutiny může vzniknout zánět středního ucha, který je často velmi bolestivý a projevuje se i přechodnou nedoslýchavostí.

Zánět postihuje měkké tkáně, především sliznice, pokrývající vnitřek nosu a vedlejších nosních dutin. Tyto tkáně na infekci nebo alergen odpovídají zánětlivou reakcí, což má za následek zvýšenou tvorbu hlenu. Párové vedlejší nosní dutiny (v kosti čelní, v horní čelisti, v kosti čichové a v kosti klínové) jsou propojeny s nosní dutinou. Jejich celkový objem činí asi 50 mililitrů. Zdvojnásobují tak objem a vnitřní plochu nosu.

V těchto dutinách může úporně přetrvávat druhotná bakteriální infekce i po odeznění akutní rýmy. Nemoc pak přechází do chronické fáze a mohou být zasaženy také kořeny horních stoliček, výstelka oční jamky nebo dokonce dochází k zánětu mozkových blan.

Jak se vlastně produkuje hlen? Mezi buňkami sliznice jsou malé hlenové žlázky. Jejich buňky obsahují velké množství váčků napěchovaných mucinem. Mucin je glykoprotein – molekula tvořená bílkovinným řetězcem, na nějž jsou navázány boční řetězce vzniklé pospojováním jednoduchých cukrů.

Molekuly mucinu jsou na koncích spojené takzvanými disulfidovými vazbami. Tyto vazby tvoří u mnoha proteinů zkřížené můstky, které omezují pohyb bílkovinných řetězců. V případě mucinu však pohybu nebrání. Proto když váček splyne s membránou na povrchu buňky, mucinové molekuly z něj doslova vystřelí ven a jejich krátké cukerné konce (záporně nabité) se naježí do velkého objemu – trochu jako vlasy člověka nabitého statickou elektřinou.

Pokud váčky nesoucí z vnitřku buňky nějaký významný obsah (což mohou být kromě mucinu i enzymy, neuropřenašeče nebo hormony) splývají s buněčnou membránou, jde o proces nazývaný exocytóza. Tento děj je univerzální; provází eukaryotické buňky (buňky s jádrem) už počínaje kvasinkami.

Mucinový chomáč vytvoří s vodou vazký roztok. Roztok odplavuje škodliviny podobně, jako ledovec unáší kameny údolím do volné krajiny. Voda se do slizniční dutiny dostává z mezibuněčné tekutiny štěrbinami mezi buňkami. Přepravě vody napomáhají chloridové ionty, transportované přes buněčnou membránu speciální bílkovinou.

Když tato bílkovina (chloridový přenašeč ze skupiny takzvaných ABC transportérů) dědičně chybí, je hlen tuhý a infekci neodplavuje. Pacienti s touto zatím nevyléčitelnou nemocí, cystickou fibrózou, mají slaný pot a předčasně umírají na těžké poruchy a infekce dýchacích a trávicích epitelů.

Spolu s výtokem z nosu také kmitají slizniční řasinky. Viry, bakterie i polétavé částice se činností řasinek posunují opačným směrem do hltanu a jícnu, až skončí v kyselém prostředí žaludku, který je ničí.

V akutní fázi rýmy je u nemocného hlen vodnatý a podle vlastního pozorování stéká ze špičky nosu rychlostí 1 kapky za 3 sekundy, což v přepočtu znamená asi 40 ml za hodinu. Později v průběhu nemoci se hlen zahušťuje. Pokud nastoupí druhotná bakteriální infekce, hlen zežloutne až zhnědne invazí bílých krvinek a shluky baktérií. Až tehdy by měla začít léčba antibiotiky, která jinak v počáteční fázi rýmy na její virové původce (rhinoviry a chřipkové viry) samozřejmě nepůsobí.