Dotaz

Pro úspěšnou fosilizaci (zkamenění) organizmu je zaprvé nezbytné, aby uhynul ve vhodném prostředí. I když to zní trochu cynicky, živočich, který uhyne třeba ve vrstvě listí tropického pralesa, je nám k ničemu – jeho rozklad je totiž velmi rychlý a úplný. Z toho vyplývá, že klima, mikroklima, vlhkost, srážky, reliéf nebo hloubka moře hrají velkou roli při zachování organizmu.

Nesmírně důležité je, aby uhynulý živočich nebo zbytek rostliny byli co možná nejrychleji překryti sedimentem (například bahnem či pískem). Výjimkou jsou některé takzvané pseudomumie, které byly naopak dlouho vystaveny vysoušení, slunci a větru. Překrytí chrání proti vlivům prostředí, proti přístupu vzduchu, bakteriím, mrchožroutům, plísním a podobně. Protože v moři je větší pravděpodobnost rychlého překrytí než na souši, setkáváme se častěji s mořskými zkamenělinami.

Podstatné jsou také vlastnosti sedimentu. Pokud řekněme zajíce překryjí půlmetrové balvany, nejenže jej rozdrtí, ale ještě umožní přístup vzduchu. Obecně platí, že čím jemnější sediment, tím lépe zachovalá zkamenělina. Záleží i na chemickém složení. Když se třeba na vápnitou schránku měkkýše dostane kyselá voda z močálů, máme po nálezu – schránka se jednoduše rozpustí.

Velkou roli při fosilizaci hraje samotný organizmus. Těžko najdeme zkamenělou žížalu (ačkoliv i tyto nálezy známe), protože nemá žádnou část těla mineralizovanou a nevytváří ani schránku. Naproti tomu korálový trs má velkou naději, že obohatí nějakou sbírku nebo muzeum.

Důležité je také to, co se s fosílií stane během geologické historie. Působením teplot, tlaků a agresivních roztoků může dojít k různým deformacím až k úplnému zničení zkameněliny.

Proces fosilizace je neobyčejně komplikovaný. Odumřelý organizmus se rozkládá různými složitými reakcemi na základní prvky a sloučeniny. Některé chemické procesy ale vedou ke vzniku poměrně stabilních sloučenin, jako jsou živice (bitumeny). U rostlinných zbytků nastává bez přístupu vzduchu zuhelnatění (karbonizace) – rozklad celulózy na plyny, vodu a uhlík.

Fosilizaci může napomoci samotné prostředí – jeho chemické složení a schopnost minerálních roztoků prostupovat a krystalizovat v odumřelém zbytku. Nejčastěji se setkáváme s fosilizací uhličitanem vápenatým (kalcifikace), fosforečnanem vápenatým (fosfatizace) a kyselinou křemičitou nebo oxidem křemičitým (silicifikace).

Paleontologicky nejbáječnější lokality souvisí s dávnými sopečnými oblastmi. V nich se poměrně často odehrávaly katastrofické události, kdy sopečný popel po silných explozích pokryl velké plochy, včetně například jezer. Organizmy tak byly mnohdy „pohřbeny zaživa“ (podobně jako lidé v Pompejích) – při lovu, obraně nebo třeba požírání potravy. V sopečných oblastech se také setkáváme s mineralizovanými kmeny stromů. O jejich prokřemenění se zasloužila kyselina křemičitá, uvolněná rychlým rozkladem živců vynesených na povrch magmatem.

Mezi vzácné a pěkně zachovalé zkameněliny patří hmyz a pavouci v jantarech (zkamenělé pryskyřici), kostry savců v asfaltových jezírkách, živočišné i rostlinné zbytky v diatomitech (sediment vzniklý nahromaděním schránek jednobuněčných řas rozsivek) nebo v litografických vápencích. Dalším příkladem jsou čtvrtohorní zvířata konzervovaná ledem v permafrostu (věčně zmrzlé půdě například Sibiře).

Díky všem těmto způsobům fosilizace dnes můžeme studovat zkameněliny různého stáří. Musíme si nicméně uvědomit, že fosilizace nastává pouze ve výjimečných případech. Veškeré nalezené zkameněliny proto představují jen nepatrný zlomek (pravděpodobně méně než 1 %) všech organizmů, které kdy na Zemi žily.