Dotaz

Pijavky patří do kmene kroužkovců, tedy do příbuzenstva žížal a podobných „červů“ s článkovaným tělem. V rámci kroužkovců spadají mezi takzvané opaskovce, jejichž typickým znakem je opasek. Ten se tvoří na těle během rozmnožování a později se mění na kokon obsahující vajíčka.

Nové poznatky získané analýzou DNA trochu „zamíchaly“ postavením pijavek v systému živočichů. Zřejmě chvíli potrvá, než vědci dospějí k nějaké ustálené podobě systematického třídění kroužkovců. My se tu přidržíme učebnice Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů (J. Smrž 2013), která chápe pijavky – latinským jménem Hirudinea – jako podtřídu opaskovců.

Pijavky na první pohled vypadají, jako by měly tělo složené z mnoha článků. To je ovšem klam způsobený tím, že vnější povrch každého článku je rozčleněný do několika tenkých „kroužků“. Ve skutečnosti mají pijavky článků poměrně málo, obvykle 34. Tělo bývá zploštělé, s přísavkami na předním a zadním konci.

Nejvíc pijavek se vyskytuje ve sladkých vodách. Známe však i druhy mořské nebo takové, které se přizpůsobily suchozemskému životu. Nejdrobnější zástupci měří méně než 1 centimetr. Naopak obr mezi pijavkami, amazonská Haementeria ghiliani, může dorůst až do délky 30 centimetrů.

Pijavky se živí rozmanitými způsoby. Část druhů jsou vnější paraziti sající krev různých obratlovců nebo krvomízu bezobratlých. Cizopasí na žralocích, rejnocích, rybách, obojživelnících, plazech, savcích i vodních ptácích. Některé pijavky loví v mládí drobné živočichy, ale v dospělosti jsou parazitické.

Zástupci skupiny Branchiobdellida (potočnice) žijí přichycení na korýších, přičemž někteří parazitují, zatímco jiní jenom požírají organické zbytky a mikroorganismy.

Řada druhů jsou predátoři. Jejich kořistí jsou obvykle menší bezobratlí – například kroužkovci, měkkýši nebo vodní larvy hmyzu. Druh Dina punctata, který se teď šíří do České republiky podél přítoků Dunaje, dokonce loví jiné pijavky.

Z krevsajících zástupců je bezesporu nejznámější pijavka lékařská (latinsky Hirudo medicinalis). V minulosti se tito kroužkovci přikládali na kůži a měli odsát „přebytečnou“ krev, aby se u pacienta obnovila domnělá rovnováha tělesných tekutin. Pomýlenou terapii naštěstí dávno nahradily vědečtější metody.

Samotné pijavky však nacházejí smysluplné využití i v moderní medicíně. Jejich sliny totiž obsahují jednak sloučeninu hirudin bránící srážení krve, jednak látky, které rozšiřují cévy, tiší bolest nebo mají antibiotické účinky.

Pijavku lékařskou potkáte hlavně v mělkých zarostlých vodách. Pobyt v tropickém pralese vám zas mohou znepříjemnit její suchozemští příbuzní. Pijavky rodu Haemadipsa tu žijí na rostlinách, z nichž padají na své „nedobrovolné dárce krve“. Hostitele vyhledávají podobně jako klíšťata – vnímají jejich tělesné teplo a vydechovaný oxid uhličitý.

Naprosto jiný případ je ovšem pijavka koňská, latinsky Haemopis sanguisuga. Jde o dravý druh, který loví různé drobné živočichy. V České republice je poměrně hojná, hlavně v pomalu tekoucích a stojatých vodách. Často se zdržuje také na souši poblíž vody. Tělo může být až 15 cm dlouhé, jeho hřbetní strana je tmavá až černá, břišní zelenavá.

Pijavka koňská tedy dostala úplně zavádějící české jméno. S koňmi nemá nic společného, a už vůbec na nich necizopasí.

Kupodivu i angličtina, němčina a další jazyky dávají tohle zvířátko do souvislosti s koňmi. Snad je to omyl vzniklý kdysi dávno záměnou této pijavky s nějakým jiným, parazitickým druhem. Přesných důvodů se ale nejspíš nedopátráme.

Použité zdroje:

Smrž J (2013): Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Nakladatelství Karolinum, Praha.

Rupert EE, Fox RS, Barnes RD (2004): Invertebrate Zoology. A Functional Evolutionary Approach. Brooks/Cole – Thomson Learning, Belmont, USA.

Sychra J, Schenková J (2009): Pijavice České republiky na počátku 21. století. Živa 6/2009: 267–270. Dostupné online na http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/pijavice-ceske-republiky-na-pocatku-21-stoleti.pdf.

Buchar J et al. (1995): Klíč k určování bezobratlých. Scientia, Praha.

Mann KH (1955): The ecology of the British freshwater leeches. Journal of Animal Ecology 24: 98–119.