Dotaz

Vědce i širší veřejnost odjakživa fascinovala schopnost těchto ryb překonávat nejrůznější nástrahy a překážky během dlouhé pouti z oceánu proti proudu řek, mnohdy až hluboko do vnitrozemí.

S tím, jak rostly naše znalosti o migracích lososů, vyvstávala řada dalších otazníků.

Jak je možné, že losos v oceánu pozná, kde leží jeho rodná řeka? Jak se během tahu orientuje? Proč se u většiny druhů mění zbarvení a tvar těla? To jsou jen některé z otázek, na něž se vědci snaží najít odpovědi.

„Stěhovavé“ ryby

Nejprve si povězme něco o migraci ryb obecně.

Migraci za účelem rozmnožování můžeme u ryb dělit na několik typů. První je migrace anadromní, kdy ryba pohlavně dospívá ve slané vodě a poté migruje do sladkých vod se vytřít. Anadromní jsou mimo jiné lososi nebo jeseteři – a také některé mihule, které ovšem nepatří mezi ryby, ale mezi kruhoústé.

Dalším typem je migrace katadromní, kdy ryba naopak do dospělosti žije ve sladkých vodách a poté migruje do moře, kde se rozmnožuje. Typickým příkladem tohoto méně častého způsobu migrace je úhoř říční.

V tomto článku se také krátce zmíníme o migraci potamodromní, při níž ryby putují za třením pouze v rámci sladkých vod. Nejedná se tedy o vyloženě dálkové tahy jako v předchozích případech. Potamodromní druhy mnohdy migrují z větších řek do menších přítoků, kde mají optimální podmínky k výtěru. Jindy probíhá třecí tah jenom v rámci jedné řeky. Příkladem mohou být pstruh obecný potoční a ostroretka stěhovavá.

Není losos jako losos

Abychom správně chápali zákonitosti migrace lososů, musíme si také říci, které ryby se vlastně označují českým názvem losos. Jde o zástupce dvou rodů s latinskými jmény Salmo a Oncorhynchus.

Do rodu Salmo dnes biologové řadí přes 40 druhů, přičemž počty druhů se často mění v důsledku používání stále přesnějších metod molekulární biologie a kvůli různému pojetí definice druhu. Rod Salmo se vyskytuje v úmoří Atlantického oceánu (Evropa, západní Asie, severní Afrika, východ severní Ameriky). Ze zástupců uveďme například lososa obecného (Salmo salar) nebo potoční formu pstruha obecného (Salmo trutta morfa fario) – obě tyto ryby jsou na našem území původní.

Naproti tomu rod Oncorhynchus, kam dnes patří zhruba 12 druhů, se vyskytuje v úmoří Tichého oceánu (západ severní Ameriky, východní Asie). Do tohoto rodu tedy řadíme takzvané pacifické druhy lososů, z nichž někteří jsou také označováni rodovým názvem pstruh. To je třeba případ pstruha amerického (Oncorhynchus mykiss), známého též pod názvem pstruh duhový, který byl v 19. století vysazen u nás i v jiných evropských zemích.

Mezidruhové rozdíly v migracích

Ryby obou rodů jsou původní pouze na severní polokouli, ale byly úspěšně vysazeny také v některých oblastech jižní polokoule (například v Chile či na Novém Zélandu). Většina druhů rodu Salmo je potamodromních, což znamená, že třecí tah probíhá jen v rámci sladkých vod. Nejvýznamnějším anadromním druhem je největší zástupce rodu – losos obecný (Salmo salar).

Většina druhů rodu Oncorhynchus je anadromních, putují se tedy vytírat z moře do sladkých vod.

Hlavní rozdíl v průběhu migrací mezi oběma rody spočívá v tom, že anadromní lososi rodu Salmo (losos obecný) se během života třou opakovaně. Každý jedinec tedy podnikne více tahů, někdy až tři nebo čtyři.

Lososi rodu Oncorhynchus se však až na výjimky (třeba pstruha amerického) třou jenom jednou za život. Poté samci i samice hynou.

Někdy má smrt vytřených lososů značný význam pro celý ekosystém. Vědci například studovali hromadná trdliště – místa, kde se ryby třou – v západokanadské provincii Britská Kolumbie. Úhyn obrovského počtu lososů nerka (Oncorhynchus nerka) tu vede k prokazatelně rychlejšímu růstu vegetace a stromy v lesích blízko řek dorůstají větších rozměrů.

Šelmy, zejména medvědi a lišky, se totiž s oblibou živí mrtvými lososy a jejich těla roznášejí do okolí vodních toků. Zbytky těchto těl jsou pak bohatým zdrojem živin pro tamní rostliny.

Hledání rodné řeky

Pozoruhodná je schopnost lososů najít při tahu rodnou řeku, ve které následně probíhá rozmnožování. Řada druhů zvířat se vrací rozmnožovat (často opakovaně) na stejné místo, kde se narodili. Takové migrace podnikají někteří ptáci, mořské želvy, kytovci a další živočichové.

Návrat do místa zrození přináší určité výhody – například tu, že daný organismus už je lépe přizpůsobený k lokálním podmínkám, třeba na konkrétním úseku řeky.

Nejen vědci si dlouho lámali hlavy nad tím, jak losos dovede najít své rodiště, které někdy leží až tisíce kilometrů daleko od míst, kde strávil většinu života. Důležitou roli zde hraje takzvaný imprinting neboli vtištění. V rané fázi života si lososi vtisknou do paměti určité parametry okolního prostředí a ty jsou pak schopni vyhledat během třecí migrace.

Vtiskávání zřejmě probíhá po celou dobu, kdy ryby žijí ve sladké vodě. Nedospělí lososi se v tomto období označují jako strdlice a stráví v řekách obvykle několik let, než dorostou do velikosti zhruba 20–25 centimetrů. Pak odplouvají do moře, kde pohlavně dospívají.

Jak se ukázalo, pro úspěšný návrat na trdliště je velice důležitý čich. Lososi umí čichem identifikovat aminokyseliny, soli, kovy a také feromony rozpuštěné ve vodě. Výzkumy navíc odhalily, že některé toxické látky (polychlorované bifenyly, DDT, rtuť, …) mohou negativně ovlivňovat čichové schopnosti lososů a snižovat tím úspěšnost jejich migrace.

Při orientaci během sladkovodní fáze tahu hraje zřejmě určitou roli také složení substrátu na dně řeky.

Řada otázek spojených s čichovou orientací migrujících lososů zůstává stále nezodpovězená. Podle současných poznatků má čich každopádně značný význam. Není to však jediný smysl, díky kterému dovede losos najít přibližné místo svého zrození.

Rybí kompas

Především v posledních letech výzkumy čím dál víc potvrzují, že pro orientaci lososů – ale i mnoha dalších migrujících živočichů – je důležitá rovněž magnetorecepce. Tímto termínem se označuje schopnost vnímat magnetické pole Země a orientovat se podle něj.

Podle nedávných studií se zdá, že lososi využívají magnetorecepci hlavně tehdy, když potřebují najít ústí své rodné řeky. Vypadá to logicky, jelikož v obrovských plochách oceánu by se mohli jen těžko orientovat čichem.

Zajímavý výzkum provedli vědci u ostrova Vancouver, kde se do Tichého oceánu vlévá řeka Fraser. Z volného oceánu se mohou lososi dostat do ústí řeky buď kolem severní, nebo kolem jižní části ostrova. Vědci analyzovali každoroční záznamy o tahu lososů za posledních 56 let a porovnali je s geomagnetickými údaji.

Co zjistili? Lososi volili severní nebo jižní trasu podle toho, která z nich měla geomagnetické pole podobnější poli v ústí řeky Fraser zhruba o 2 roky dříve – tedy v době, kdy většina jedinců z dané populace poprvé vstoupila do oceánu. To by znamenalo, že si ryby vtiskly parametry geomagnetického pole v ústí řeky, když jím proplouvaly do Pacifiku. Při třecí migraci pak volily pro návrat do Fraseru cestu s podobným polem.

Roku 2012 objevili vědci ve tkáni senzorických nervů lososů drobné buňky obsahující minerál magnetit, které se otáčely se stejnou frekvencí, jakou mělo okolní magnetické pole. Tyto buňky se ve tkáni vyskytovaly velice zřídka – zřejmě proto, že produkovaly lokální magnetické pole a při vyšší koncentraci by se jejich miniaturní kompasy mohly vzájemně ovlivňovat.

Z výzkumů tedy plyne, že faktorů řídících migraci lososů je několik. Hlavním smyslem navigujícím lososa v oceánu je nejspíš magnetorecepce, při sladkovodní fázi tahu se ryba zřejmě nejvýrazněji orientuje čichem. Budoucí studie možná odhalí další podrobnosti týkající se migrace těchto fascinujících živočichů.

Zajímavým aspektem tahu lososů jsou také změny zbarvení a tvaru těla. Těm se budeme věnovat v dalším článku.