Dotaz

1) Až do 18. století byly rostliny schopny poutat fotosyntézou tolik oxidu uhličitého, kolik se jej do vzduchu dostalo dýcháním (rostlin v noci, hub, mikrobů a živočichů včetně člověka). Po dlouhá staletí byla proto koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu téměř neměnná. Ale od 18. století, s rozvojem průmyslu a spalování uhlí, ropy a zemního plynu, se do atmosféry každoročně dostává tolik oxidu uhličitého, že jej rostliny na pevninách a v oceánech nestačí všechen zpracovat. Proto se jeho koncentrace ve vzduchu zvyšuje.

2) Stávající hladina oxidu uhličitého je téměř 400 ppm, zatímco v 17. století byla 280 ppm (ppm zde znamená objemový zlomek, 1 ppm je jedna milióntina celkového objemu vzduchu). Dnešní koncentrace je asi pro třetinu rostlin už tak vysoká, že její další nárůst nebude mít na rychlost jejich fotosyntézy žádný vliv. Zbývající dvě třetiny rostlin sice mohou při růstu koncentrace oxidu uhličitého svou rychlost fotosyntézy ještě zvyšovat, ale jen málo.

3) Zkusme si malý myšlenkový experiment: Kdyby byla na Zemi jen 1 rostlina (nebo 1 hektar či čtvereční kilometr rostlin), určitě by nestačila pohltit ani tolik oxidu uhličitého, kolik ho vydýcháme my lidé. Kdyby naopak byly všechny pevniny nacházející se v příznivých podmínkách pokryty rostlinami (řekněme lesy), dokázaly by poutat nejen vše, co vydýchá lidstvo, ale patrně i to, co vydýchají živočichové, houby a další organizmy. A ještě by určitě pohltily i část oxidu uhličitého, který do vzduchu uniká při spalování. Kdybychom ale chtěli vyčíslit, jak by na takové Zemi pokryté rostlinami stoupala koncentrace oxidu uhličitého v důsledku spalování fosilních paliv, museli bychom provést podrobné výpočty.

Ilustrační foto Aleš Soukup