Dotaz

Kdyby totiž zůstaly pod zemí ve svých chodbičkách zaplavených dešťovou vodou, utopily by se. Žížaly nevylézají jenom na chodníky či silnice – právě tam si jich ale nejčastěji všimneme díky kontrastu mezi světlým zbarvením těla a tmavým podkladem. Toto velmi nápadné chování jim ostatně vyneslo i starší označení dešťovky.

Žížaly jsou typickými zástupci takzvaných máloštětinatců, patřících do kmene kroužkovců (Annelida). Že jste si nikdy nepovšimli štětinek na žížalím tělíčku? Zkuste nějakou po kosím vzoru vytáhnout z jejího doupátka. Budete překvapeni, jak velkou silou se žížala v noře drží!

Je to způsobeno právě množstvím kratičkých štětinek (po čtyřech dvojicích na každém tělním článku), které jsou ovládány svaly a mohou být v případě potřeby vysunuty. Stovka miniaturních „skobiček“ pak žížale pomůže odolat vytažení.

Pro máloštětinatce je však také charakteristická nepřítomnost specializované dýchací soustavy. Ačkoliv vážou kyslík na krevní bílkovinu hemoglobin stejně jako my, nemají žížaly plíce, plicní vaky či tracheje: k výměně dýchacích plynů dochází povrchem těla. Proto je pro ně klíčové prostředí, ve kterém se nacházejí.

Aby žížaly mohly dýchat pokožkou, musí se chránit před vyschnutím. Další hrozbou je pro ně nedostatek kyslíku neboli anoxie. K ní může dojít velmi snadno, protože prostory v půdě bývají úzké a špatně zásobené kyslíkem. Anoxie vzniká, kdykoliv jeho spotřeba půdními organismy stoupne nebo se uzavřou kanálky přivádějící čerstvý vzduch.

Stejná situace nastává, jsou-li přívodní štěrbinky či chodbičky zaplaveny vodou, třeba při vydatných srážkách. Žížalám pak nezbývá nic jiného než vylézt na povrch, kde se jinak kvůli riziku predace, vyschnutí nebo poškození ultrafialovým zářením objevují jen zřídka.

Dešťovkám se někdy přezdívá „půdní inženýři“ pro jejich schopnost zlepšovat vnitřní strukturu půdy, její provzdušnění a celkovou produktivitu. Žížalí chodbičky fungují za sucha jako přivaděče vzduchu.

Za deště se z nich ovšem stávají akvadukty, které svoje tvůrce ohrožují na životě utopením, protože místo přísunu kyslíku umožňují pronikání vody. Ve chvíli, kdy je většina kyslíku rozpuštěného ve vodě vydýchána ostatními obyvateli půdy, vystupují žížaly na povrch promáčené země.

Horní ilustrační foto: Žížala obecná na povrchu půdy. Zdroj Wikimedia Commons, autor David Perez, úpravy Jan Kolář, licence CC BY 3.0.