Srdcem Afriky na kole a na kajaku

Dívat se do očí divokým gorilám. Stopovat v hustém pralese rodinku neklidných slonů. Nechat se v noci unášet proudem tropické řeky do hloubi Konga. To je jen několik snů, které se mi splnily během patnáctiměsíční expedice na kole a kajaku napříč střední Afrikou. Při své cestě jsem se zajímal o oba tamní druhy slonů (slona afrického a pralesního), o jejich nedostatečnou ochranu, sílící pytláctví a možnosti, jak bychom i my Středoevropané mohli přispět k jejich přežití. Když jsem na podzim 2012 obhájil na Přírodovědecké fakultě UK bakalářskou práci o primátech, vydal jsem se na výpravu, jež mi změnila život.

Tři pralesní klenoty

Kromě několika národních parků, kde jsem pomáhal s ochranou slonů, jsem měl v plánu zdokumentovat i další místa v oblasti, která mají pro tato zvířata velký význam. Nemohl jsem proto minout Trinational de la Sangha – trojici věhlasných národních parků okolo řeky Sangha. Státy, na jejichž území parky leží (Republika Kongo, Kamerun a Středoafrická republika), nepatří zrovna k obvyklým turistickým destinacím. Já se zde pohyboval coby cyklista-kajakář po vlastní ose, navíc v období politické nestability v regionu, a nepotkal jsem vůbec nikoho.

Národní park Nouabalé Ndoki na severu Republiky Kongo ukrývá jednu z nejméně dotčených divočin Afriky. Jeho pralesy nebyly téměř vůbec osídleny ani domorodými Pygmeji kmene BaAka. Když sem na sklonku 20. století poprvé pronikali výzkumníci, nacházeli komunity goril a šimpanzů, které se nikdy nesetkaly s člověkem. Nitro parku je dodnes neporušené a zvířata jsou tu ochráněna. V posledních letech však dřevařské společnosti těží stromy stále blíže k hranicím parku. Pytláctví a další neregulované způsoby obživy navázané na těžbu dřeva mají na svědomí úbytek zvířat v širokém okolí. Podle jedné studie se místní populace slonů pralesních zmenšila za pouhé tři roky o 5 000 kusů.

Pokud bych neznal tyto souvislosti a neviděl při předchozí cestě obchod se slonovinou a bushmeatem (masem divokých antilop, hlodavců, šelem či primátů), připadal bych si v parku jako v ráji. Až mezi domky na jeho ředitelství přichází ráno mohutný sloní samec. Jen tři kilometry odtud leží nádherná Wali Bai, pralesní světlina naplněná asi metr hlubokou průzračnou vodou, kde se téměř bez ustání koupou sloni a buvoli. Okolo se hemží volavky, klubáci a vrubozobí ptáci různých druhů, číhající na přilétnuvší hmyz.

Sloni, pytláci a rebelové

Dzanga-Sangha na jihozápadě Středoafrické republiky je snad nejrozmanitějším a nyní zároveň nejohroženějším z trojice parků. V březnu 2013 jsem tam našel fungující prostředí, na jehož chodu a ochraně se podílelo několik světových organizací. Protipytlácký program byl dobře zajištěn a přes tři tisíce slonů v posledních letech téměř neznalo pytláky. Probíhalo zde také mnoho vědeckých výzkumů; dobré jméno si tu získali i čeští parazitologové. Situace se ovšem dramaticky změnila jen pár dnů poté, co jsem park navštívil. Zemi dobyli rebelové a budoucnost divočiny dlouho závisela jen na vůli či zvůli vojenských velitelů. Mezinárodní týmy musely oblast opustit a stále se do ní nemohou naplno vrátit.

Já jsem trochu zariskoval a na podzim 2013 se do parku vydal znovu. S povstalci jsem navázal „přátelské“ vztahy (oni neškodili mně a já jim), takže během mého týdenního pobytu nedošlo k žádnému incidentu. Přijal jsem pozvání od svého jihoafrického známého Roda Cassidy, který zde vede krásné ekologické ubytování zaměřené na pozorování přírody, hlavně ptáků. Rod se do oblasti vrátil nedlouho poté, co ji obsadili rebelové. Dlouhé měsíce byl jediným cizincem a bělochem, který měl kuráž být na místě a pokračovat v ochraně přírody. Přestože neměl pro svůj „pralesní pension“ klienty a já jsem byl prvním hostem po několika měsících (navíc jsem nic neplatil), zaměstnával Rod mnoho lidí kmene BaAka. Ti se tak nemuseli uchylovat k pytláctví nebo jiné kriminalitě. Rod i jeho lidé se dokonce sami podíleli na chytání pytláků, kteří v prosinci 2013 zabili slona – a dopadli je i se slonovinou a samopalem.

V parku jsem se na vlastní oči přesvědčil o masakru 28 slonů, které pytláci krátce po příchodu rebelů zastřelili na Dzanga Bai. „Bai“ je označení pro pralesní světliny s vysokým obsahem solí v půdě. Z rozhledny na jedné z nich jsem pozoroval neskutečné divadlo setkávání až 50 slonů, buvolů, obřích pralesních prasat, sitatung a ptáků.

V odlehlém táboře v Bai Hokou jsem zase měl jedinečnou možnost připojit se k výzkumníkům při stopování goril. Gorilí rodina vedená samcem Makumbou je na přítomnost vědců zvyklá, proto ji už téměř nevnímá a chová se zcela přirozeně. Proces navykání divokých goril na lidskou přítomnost je ale neskutečně náročný a riskantní. Prvních několik let vlastně stopaři gorily jen vyrušují – přiblíží se k nim a lidoopi v panice utečou o kus dál. To se stejný den ještě jednou až dvakrát opakuje. Stopaři přitom vydávají zvláštní klikavé zvuky, aby se odlišili od pytláků, kteří by se ke gorilám také mohli chtít přibližovat.

Po třech letech se vedoucí samec přestane lidí tolik bát a neutíká. Jeho zvědavost roste, někdy se i sám přiblíží. Následuje dramatická fáze útoků. Stříbrohřbetý gorilák má lidí dost a chce to dát najevo. Už se jich panicky nebojí, a proto při každém spatření startuje v divokém předstíraném útoku. Stošedesátikilový obr buší do hrudi, řve a láme větve. Zastaví se až krok nebo dva před strnulými stopaři. Takové odstrašování trvá až několik měsíců a upřímně si neumím představit, kdo to zvládne s klidnou hlavou. Lidé nesmějí začít utíkat nebo se samci dívat do očí.

Nakonec samec s útoky přestane, postupně se osmělí i další členové jeho skupiny a začnou lidi zcela ignorovat. Právě to je cílem dlouhého navykání čili habituace – moci zblízka sledovat gorily během celého dne tak, jako bychom tam ani nebyli. Já měl to velké štěstí, že jsem mohl Makumbu, jeho harém a děti pozorovat tři dny.

Dramatické, a přitom díky místním Pygmejům tak hřejivé prostředí Středoafrické republiky jsem opouštěl na kajaku směrem k jihu. Navštívil jsem pak ještě třetí park – Lobéké na kamerunské straně řeky Sangha. Ohromila mne zde hejna papoušků žako a zelených afrických holubů i všudypřítomné stopy levharta, největšího predátora oblasti.

Pomozme africké přírodě

Byl jsem naplněn dojmy ze setkání s mnoha krásnými druhy ohrožených živočichů. Proto jsem se na další cestě po řekách a cestách až do Kinshasy mohl jen těžko smířit s neregulovaným obchodem s mnohými z těchto tvorů, kterého jsem byl svědkem. Kusy gorilího masa, klece přeplněné papoušky žako, levhartí kožešiny, stánky napěchované slonovinou – i takový je obraz dnešní Afriky…

Uvědomil jsem si ale, že jsem to i já a běžní lidé jako já, kdo může tento obraz změnit. Zapojil jsem se do vyšetřování obchodu se slonovinou a brzy slavil první úspěchy. Osvěta, kterou chci šířit i prostřednictvím chystaného filmu, je z dlouhodobého hlediska nejlepší možností, jak ochránit přírodu. Tempo jejího ničení je však dnes tak rychlé, že mnohdy vyžaduje razantnější akci. Na své cestě jsem našel několik konkrétních projektů, které mají smysl. Se stále početnější skupinou dobrovolníků je chceme koordinovat a pomáhat je uvést v život. Bude to boj, ale nic jiného nám nezbývá!

* * *

Více informací o Arthurových aktivitách i o tom, jak je můžete podpořit, najdete na webu save-elephants.org.