S trabanty z Austrálie do Asie

K tomu každou chvíli závada, kterou je potřeba opravit. Půl roku ve skupině, kde neexistuje soukromí.

Může být taková cesta z přírodovědného hlediska zajímavá? Dá se vůbec ještě myslet na přírodu, když v rukách černých od motorového oleje většinu času držím foťák? Jistě že ano!

Během expedice jsem měl dostatek času uvědomit si věci, které by mi při rychlejším tempu sotva přišly na mysl. Navíc jsem dostal jedinečnou šanci pozorovat proměny přírody při cestě z jižní polokoule na severní, z Austrálie do Asie. Zde je pár postřehů, které jsem na výpravě učinil.

Austrálie – papoušci

V Austrálii jsme byli od dubna do června, tedy na podzim. Podobně jako se u nás na podzim houfují tažní ptáci, se zde do velkých hejn slétává kakadu růžový (Eolophus roseicapilla). Tito papoušci se ovšem nikam nestěhují. Jen jim skončila hnízdní sezona, a tak si chtějí užít společenského života. V tisícihlavých hejnech vysedávají na stromech a celé dny hulákají. Na jaře se zase v párech rozlétnou zakládat další generaci.

Austrálie – hvězdné nebe

Přijde vám, že lidé, kteří pojmenovali souhvězdí po zvířatech a různých mytologických postavách, museli mít hodně bujnou představivost? Zaleťte si třeba do Austrálie! Doma nemáme už skoro půl století šanci pozorovat noční oblohu bez světelného znečištění, proto vidíme jen pár nejsilnějších hvězd. Podíváte-li se na hvězdné nebe uprostřed australské pustiny (které se říká „outback“), zjistíte, že to, co doma vypadá jako jednotlivé tečky, je tady plastickou strukturou plnou barev a zřetelných tvarů.

Austrálie – oheň

Australská krajina je na první pohled odlišná od naší – a zdaleka nejen tím, že tam rostou jiné stromy a trávu místo srnek spásají klokani. Na ohromných dálavách australského outbacku jsem si uvědomil, jak jsme v důsledku kvalitní požární ochrany odvykli požárům ve volné přírodě.

V Austrálii nesou všechny stromy na borce více či méně čerstvé stopy ohně. Vypalování patří mezi tradiční austrálské způsoby péče o krajinu. Původní obyvatelé se zakládáním malých požárů od nepaměti brání požárům velkým, které by přirozeně přicházely v několikaletých intervalech. Austrálci tak v krajině udržují mozaiku různě starých spálenišť, jež vždy poskytuje dostatek potravy a úkrytů pro zvěř, kterou loví, i pro ně samotné.

Euforický Východní Timor

Teprve nedávno skončila na Timoru dlouhá válka, trvající od roku 1974, kdy odsud odešli portugalští kolonisté. Na tomto hornatém ostrově chyběla po válce veškerá infrastruktura. Po třiceti letech nepokojů však začalo budování nového státu, které je spojeno s hrdostí a nadšením jeho obyvatel, neboť se věci konečně hýbou kupředu.

Východní Timor je tak jednou z nejchudších zemí Asie, ale zároveň zemí s velmi nízkou kriminalitou. Lidé jsou zde přívětiví a obvykle šťastní, že si mohou svoji mizernou angličtinu procvičit s nějakými cizinci. Kultura je zajímavým výsledkem spojení tradičních zvyků a křesťanství, importovaného Portugalci. Snímek zachycuje holčičku s andělskými křídly, jak sype květy na procesí se sochou Panny Marie.

Kohoutí zápasy

Jihovýchodní Asie je proslulá kohoutími zápasy. My jsme měli ohromné štěstí, že jsme na Východním Timoru na vesnické kohoutí zápasy narazili. Mnoho sedláků chová speciální bojovné plemeno slepic. Kohouti jsou pro zápas vybaveni ocelovou ostruhou, kterou dokážou svého soupeře v mžiku smrtelně zranit. Ačkoli je tato podívaná podle evropských měřítek neetická, musím přiznat, že je na ní něco fascinujícího a neskutečně napínavého. Samotný souboj není obvykle delší než jedna minuta a ještě v jeho průběhu se uzavírají vysoké sázky.

Závody vodních buvolů

Na indonéském ostrově Sumbawa se nám podařilo zhlédnout tradiční závody vodních buvolů. Tento sport se zřejmě vyvinul z orby. Jezdec stojí na vratké dřevěné konstrukci, zvířata pohání prutem a snaží se je řídit taháním za ocas či podobnými způsoby. Nejde tu zdaleka jen o rychlost. Čas je započítán pouze tehdy, podaří-li se jezdci srazit jhem cílový kolík zapíchnutý v bahně. Jedná se o sportovní událost se vším všudy: se vzrušeným komentátorem řvoucím do mikrofonu, se sázkami, s přehlídkami vyšňořených spřežení, s hulákajícím davem a spoustou adrenalinu.

Zalidněná Indonésie

Indonésie je se svou čtvrtinou miliardy obyvatel čtvrtou nejlidnatější zemí světa. Průměrná hustota zalidnění je stejná jako v ČR, ale míra urbanizace je daleko menší – zatímco u nás žije obyvatelstvo převážně ve městech, v Indonésii je po krajině rozptýleno rovnoměrněji. Prakticky to znamená, že na lidnatějších ostrovech neustále projíždíte jedinou nekonečnou vesnicí.

U nás může poutník nerušeně přenocovat pod širákem mezi poli nebo v lese, kdežto v Indonésii spíte vždycky někomu za humny, případně rovnou na návsi. V kombinaci s exotickým evropským vzhledem to nutně vede k tomu, že na vás neustále někdo zvědavě civí, ať už opravujete auto, spíte, nebo třeba jdete na záchod. Aby vás takové chování nezačalo štvát, potřebujete velkou dávku osobní vyrovnanosti a především musíte být smířeni sami se sebou.

Wallaceova linie

Na dlouhém gradientu druhové rozmanitosti od Austrálie po Asii najdeme „schody“ mezi každými dvěma ostrovy. Největší schod představuje takzvaná Wallaceova linie. V dobách ledových, kdy se spousta vody nahromadila v ledovcích, se hladina světového oceánu nacházela o desítky metrů níže než dnes – během poslední doby ledové to bylo asi o 130 metrů. Většina dnešních ostrovů mezi Asií a Austrálií proto byla spojena s asijským kontinentem. To usnadňovalo šíření druhů, a tak je nyní příroda na těchto ostrovech více podobná asijské než na ostrovech, které nebyly s pevninou nikdy propojeny. Přibližnou hranici určuje právě Wallaceova linie.

Obdobná zákonitost platí rovněž pro lidské zvyky a kulturu. I nebiolog si tak při překročení linie určitě všimne například změny v tradiční konstrukci rybářských lodí. Jejich vahadla se na asijské straně Wallaceovy linie (horní snímek) vyrábějí ze stromů, které místní lidé za mlada ohýbají do požadovaného elegantního tvaru. Zato na australské straně (dolní snímek) jsou konstrukce a tvar vahadel značně jednodušší.

Palmový olej

Jedním z největších environmentálních problémů současnosti je bezesporu rozšiřování plantáží palmy olejné na Sumatře a Kalimantanu. Děje se tak na úkor tropického pralesa. Za tři týdny, jež jsme strávili na Sumatře, jsme ani jednou neviděli slunce jinak než jako oranžový kotouč probleskující skrz hustou clonu dýmu z pralesních požárů. Ilegální vypalování je způsob, jak olejné korporace získávají půdu pro další plantáže. Jenom od června do října letošního roku lehlo v Indonésii popelem přes dva miliony hektarů pralesa.

Jak jsem byl v Austrálii z ohně nadšený, tady v Indonésii se mi chtělo plakat. Nejsmutnější mi na tom přijde, že velkou část poptávky po palmovém oleji vytváří Evropská unie – nejen svým potravinářským průmyslem, ale i výrobou biopaliv. Pod hlavičkou ochrany životního prostředí tedy přispívá k ničení nesmírně cenných tropických lesů jihovýchodní Asie.