Radioaktivitou proti rakovině

Potkáte ji v posluchárně, v laboratoři, na klinice i na rockovém koncertě. Na první pohled vás upoutá svým křehkým vzhledem a nezaměnitelným stylem. Miluje chemii, vědu, rock, auta a motorky. Jejím vzorem je Marie Curie-Sklodowská, ale také Ozzy Osbourne. Na otázku, co plánuje po ukončení studia, odpoví bez váhání: „Budu vědec.“ Martina Benešová vás nenechá ani chvíli na pochybách, že chemie je pro ni životním posláním. Absolventka Přírodovědecké fakulty UK je nyní v doktorském studiu na prestižní univerzitě v německém Heidelbergu. A spolu se zdejším týmem už získala patent na látku, která by mohla jednou pomáhat v boji proti rakovině prostaty.

Martino, čeho se týká tvoje vědecká práce?

Zaměřujeme se na design a chemickou syntézu sloučenin pro diagnostiku a léčbu rakoviny prostaty. Hledáme molekuly schopné vázat se na takzvaný prostaticky specifický membránový antigen (PSMA). To je bílkovina, která se vyskytuje v prostatě, mozku, ledvinách či slinných žlázách. Důležité je, že v nádorech prostaty je jeho exprese mnohonásobně vyšší než ve zdravých tkáních. Může proto sloužit jako spolehlivá „značka“ rakovinných buněk. PSMA byl navíc nalezen i v nově formovaných cévách u nádorů tračníku, prsu a ledvin.

Když vytvoříme látku, která se spolehlivě váže na PSMA, můžeme s její pomocí najít nádorové buňky v prostatě, což je klíčové pro diagnostiku. Nebo je můžeme i zničit – a to je pochopitelně podstatou léčby. Náš výzkum se soustřeďuje na sloučeniny obsahující radioaktivní gallium, yttrium a lutecium. Nejslibnější látky se probojovaly přes testy na buněčných kulturách a zvířatech až do klinických studií, kde si prozatím vedou velice slibně.

Pocházíš z rodiny geologů a mineralogů. Zvolila sis ovšem jadernou chemii. Proč?

Svět nerostů a hornin mě obklopoval už od dětství, kdy jsem doprovázela svého otce při výjezdech na mineralogické lokality a výstavy po celé Evropě. Často jsme také společně fárali do podzemí, jak se sluší na správně zapálené obyvatele Ostravy. Po gymnáziu bylo mé okolí přesvědčeno, že půjdu studovat mineralogii. Já ale chtěla proniknout i do tajů dalšího oboru – s tím, že mineralogie zůstane mou celoživotní zálibou.

Váhala jsem mezi chemií a biologií. Nakonec zvítězil studijní obor klinická a toxikologická analýza, tedy chemie s nezanedbatelným podílem biologie. Ve druhém ročníku na Přírodovědecké fakultě UK jsem začala navštěvovat přednášky z jaderné chemie, což byl zlomový moment. K magisterskému studiu této specializace mne pak inspiroval docent Stanislav Smrček. Měla jsem štěstí i na výborného vedoucího diplomové práce, docenta Jana Kotka z katedry anorganické chemie. Ten mne vlastně připravil na působení v oborech radiochemie a nukleární medicíny, kterým se nadále věnuji.

Jak vypadá váš tým v Heidelbergu a kolik v něm pracuje žen?

V týmu jsou vědečtí pracovníci – chemici, radiologové a bioinženýři –, mezi nimiž jsem jediná žena. Dále máme techniky, kteří se starají o urychlovače a generátory radioaktivity, a pomocný personál zajišťující distribuci našich látek na kliniky nukleární medicíny. Neméně důležití jsou biologové, zoologové, a především lékaři. Tato pestrost umožňuje velmi produktivní spolupráci. V celé různorodé skupině jednoznačně převládají muži.

Jak tě akceptují tví kolegové?

Kolegové z Německého centra pro výzkum rakoviny (Deutsches Krebsforschungszentrum, DKFZ) i z Heidelberské univerzity mě přijali opravdu dobře. Ačkoliv Heidelberg je velmi multikulturní město, v naší skupině jsem jediná cizinka mezi rodilými Němci. Všichni jsou ovšem velmi přátelští a nápomocní nejen ve vědecké sféře. Někteří se dokonce z upřímného zájmu začali učit česky.

Jsem přesvědčená, že přátelskému přijetí napomohlo moje studium na Univerzitě Karlově. Ta má ve světě silnou pozici a výborné renomé. Je příjemné být hrdou absolventkou naší alma mater.

Pod pojmem jaderná chemie si vybavíme především Marii Curie-Sklodowskou. Jak blízko má tvoje práce k této představě?

Cítím veliké rozpaky, pokud bych se měla srovnávat s věhlasnou madame Curie. Jistě však nikoho nepřekvapí, že je pro mě vzorem. A nejen ona, ale také objevitelka jaderného štěpení Lise Meitnerová nebo předsedkyně Státního ústavu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.

Všechny tyto dámy jsou mým velkým zdrojem inspirace a motivace. Přesto si troufnu říci, že práci s radioaktivitou a bezmeznou zálibu ve vědě máme s Marií Curie společnou. Jen můj laboratorní deník doufám není tak vysoce radioaktivní jako ten její, který se bude muset ještě mnoho let skladovat pod olověným stíněním. Na rozdíl od jejích průkopnických časů jsou dnes pravidla bezpečnosti práce s radioaktivitou velmi přísná.

Jsi výborná a nadějná vědkyně, a navíc i zapálená rockerka. Máš při své práci ještě čas chodit na koncerty?

Studium a výzkum jsou pro mne priority. Občas je ale nutné „dobít baterie“ a přijít na jiné myšlenky. Pak je pro mě hudba nejlepším způsobem, jak toho docílit. Díky pobytu v Německu jsou teď pro mě koncerty zahraničních interpretů mnohem lépe dostupné. Termíny těch nejzajímavějších nenápadně zapisuji do velkého kalendáře v kanceláři, hned vedle termínů konferencí a vědeckých sympozií. Kolegové naštěstí ony veledůležité koncertní události tolerují, a dokonce podporují.

Účastnila ses chemických olympiád nebo podobných soutěží?

Vzhledem k dřívějšímu zájmu o mineralogii jsem se účastnila hlavně soutěží v této oblasti. Mohu zmínit třeba druhé místo z celostátního kola SOČ (Středoškolské odborné činnosti) v kategorii Geologie. Získala jsem ho za práci, která porovnávala zastoupení různých minerálů v lomech z Podbeskydí, z pásma vyvřelých hornin těšínitů a pikritů.

Přicházíš do styku se smrtelně nemocnými pacienty. Jak to psychicky zvládáš?

Já hlavně vyvíjím látky pro diagnostiku a léčbu rakoviny prostaty. Nejsem tedy v přímém kontaktu s pacienty, kteří se potýkají s tímto zákeřným onemocněním, a s jejich konkrétními životními příběhy. Občas se ale v rámci praxe účastním vybraných klinických testů našich látek.

Ačkoliv mě velmi naplňuje možnost aktivně se podílet na boji proti rakovině, přináší to často i velkou psychickou zátěž, s níž se vyrovnávám jen obtížně. Přesto věřím, že se brzy najde lék a ze srdce přeji všem nemocným, jejich rodinám, vědcům a lékařům, aby svůj společný boj vyhráli.