Přírodovědcem na K2

… že u většiny z vás nebyla prvním impulsem k zájmu o přírodní vědy touha rozkrývat tajemství, která jsou před námi zatím skryta. Úplně prvním, archetypálním důvodem totiž bývá fakt, že příroda je jednoduše krásná – a to na všech myslitelných škálách. Chuť objevovat a poznávat však logicky následuje bezprostředně poté.

V červnu 2016 jsem obhájil doktorskou práci na katedře ekologie a rozhodl se na pět týdnů opustit pohodlí života v údolí, abych se vrátil k tomu prapůvodnímu důvodu celoživotního zájmu o přírodní vědy. Vyrazil jsem na cestu tam, kde je příroda v mých očích nejkrásnější a člověkem dosud prakticky nedotčená.

Osmitisícovka K2 – věčně zahalená v mracích, hrdě se tyčící nad obřím ledovcem Concordia. Na jejím vrcholu zatím stálo jen něco přes tři sta lidí. Desítky jich však cestou nahoru či dolů zahynuly. Na vině byla nepřízeň počasí, technická náročnost výstupu nebo obrovské seraky (bloky ledovcového ledu), nemilosrdně padající dolů, když je ohřeje slunce.

Poslední dvě sezóny, 2015 a 2016, nevystoupil na vrchol K2 nikdo. V roce 2016 chybělo málo a hned několik expedic mohlo během pár sekund přijít o život v obří lavině, která vznikla po pádu velkého seraku a smetla dva výškové tábory s kompletním vybavením. Naštěstí všichni spali na šťastné hraně hory, takže se vrátili domů.

Co tak magického hora nabízí, aby se každý rok našli noví a noví zájemci o její vrchol, ochotní riskovat vše? Na to se jen těžko hledá odpověď. Fotografie třeba napoví.

Cesta za nejvyššími horami světa v pohoří Karákóram (nepleťme si ho s pohořím Himálaj) vede buď z Číny, nebo jako zde z pákistánské strany kolem posvátné řeky Indus. Ta dala jméno dnešní Indii, jejímž územím však protéká pouhým zlomkem délky svého toku.

Protože cesta ke K2 vede většinou podél ledovců, vyšších cévnatých rostlin je tu s výjimkou drobných jednoletek pomálu. Snímek ukazuje typické židoviníky rostoucí na začátku nástupu na ledovec.

Kdo by neznal úsloví „dřít jako mezek“? Až tady si ale člověk plně uvědomí, kolik práce mohou zastat kříženec samce koně a samice osla (mula) nebo kříženec samice koně a samce osla (mezek). Náklad však samozřejmě nesou i samotní osli a koně. A lidé.

Mapy, GPS navigace, místopis. V dnešní době vnímáme precizní geografii jako samozřejmost. Když se ale o vrchol Broad Peaku, dvanácté nejvyšší hory na světě, pokoušela čtyřčlenná rakouská expedice v roce 1957, nic z dnešních vymožeností k dispozici neměla. Stalo se tak, že horolezci omylem vystoupali na druhý nejvyšší z vrcholů (ten uprostřed) a na skutečný Broad Peak museli znovu vyrazit o několik dní později. Zdolali ho 9. června 1957.

Členem slavné expedice na Broad Peak v roce 1957 byl také tehdy nejslavnější horolezec světa Hermann Buhl. O čtyři roky dříve vystoupal jako první člověk na Nanga Parbat (8 125 m) – a to poté, co zde zemřelo 31 jeho předchůdců. Po triumfu na Broad Peaku se rozhodl uskutečnit s lezeckým partnerem Kurtem Diembergerem prvovýstup na nedalekou horu Chogolisu (7 654 m; nejvyšší vrchol na snímku). Při cestě vzhůru mu však neštastně zůstal v ruce jeden z chytů a Buhl se zřítil. Jeho tělo nebylo nikdy objeveno.

V nadmořské výšce 6 344 metrů, kde jsem letěl s tímto dronem, naměříme při −10 °C jen asi 41 % atmosférického tlaku, jaký panuje v Praze. To má za následek výrazný úbytek vztlaku produkovaného vrtulemi, které tak musí rotovat až třikrát vyššími otáčkami než v údolí. S rostoucím výkonem motorů zároveň klesá doba letu. Přestože mi světový rekord v letu dronem ve vysoké nadmořské výšce vydržel pouze několik týdnů, stálo to za to!

K2 dříve nesla jméno významného britského objevitele a zeměpisce Henryho Havershama Godwin-Austena, který jako první vyměřil její polohu a výšku. Spíše než Mount Godwin- Austen nebo Chhogori, což je název odvozený z místního jazyka, se ovšem pro horu vžilo označení K2. To jí dal jiný britský geograf, Thomas George Montgomerie. Jeho slavného kolegu však dodnes připomíná ledovec táhnoucí se mezi K2 a Broad Peakem, pojmenovaný Godwin-Austen Glacier.

Podobný pohled na Mléčnou dráhu, jako je tento nad Broad Peakem, je dnes velice vzácný. Ve většině osídlených oblastí Země se jas hvězd spolehlivě ztrácí ve světelném znečištění. Nejbližší lidské sídlo však leží zhruba sto kilometrů od místa, kde jsem pořídil tento snímek, a v noci tam stejně svítí spíš petrolejkami. Jasu oblohy nahrává ještě jeden faktor – nadmořská výška. Oproti nejtemnějším místům v Pacifiku chybí pákistánskému pozorovateli dobrých pět kilometrů vzduchového filtru. A to je znát!

Kdyby byl tento kopec v Rakousku, byl by nejvyšším vrcholem Evropy. Na jeho svazích by byly sjezdovky a v okolí hotely. Dával by práci několika tisícům lidí. Jeho tvar bychom viděli na lahvích místních likérů, jmenovaly by se po něm restaurace, cestovky, značky oblečení, … Jenže leží v Číně a kromě kartografů málokdo tuší, jak se vlastně jmenuje. Je to Nakpo Kangri I (6 956 m).

To je ona! Obávaná, milovaná i zatracovaná druhá nejvyšší hora světa K2 (8 611 m)! Základní tábor na jejím úpatí se každý rok zhruba na sedm týdnů proměňuje v malé městečko se vším všudy, včetně sprchového stanu, kvalitního jídla a satelitního spojení se světem.

Veškerý materiál přinášejí a zase odnášejí stovky nosičů, pro které se mezinárodní horolezecké expedice staly jediným zdrojem příjmů. Trasu mezi vesnicí Skardu a základními tábory přilehlých osmitisícovek absolvují pětkrát až desetkrát za sezónu. Velmi namáhavou prací si vydělají dost peněz, aby zabezpečili své rodiny na celý rok.

V našich zeměpisných šířkách a délkách jsme si až na výjimky odvykli vnímat řeku jako nespoutaný mocný živel tvarující krajinu. Chápeme ji spíše jako plavební kanál nebo tok, který můžeme v případě potřeby regulovat. Ledovcová řeka Braldu má ale již na prvním kilometru svého toku koryto široké přes pět set metrů – a to ona určuje, kdy a kudy povede cesta vzhůru. Pár malých teček na snímku jsou ve skutečnosti stany pro více než čtyři stovky lidí.

Autor článku a fotografií by rád poděkoval Kláře Kolouchové, jediné rodilé Češce, která kdy stanula na vrcholu Mount Everestu, že mu umožnila splnit si velký dětský sen.