Není dárek jako dárek - S biologem a fotografem Petrem Janem Juračkou nejen o dárcích, které vám mohou změnit život

Mikrofotografie, láska na celý život

Vedle „normálního“ focení je Petrovou celoživotní láskou mikrofotografie. Není nic divného potkat ho v pokročilých nočních hodinách u elektronového mikroskopu, kde trpělivě čeká, až se preparáty vysuší, pozlatí nebo naskenují, aby je pak mohl vyfotit a následně upravit do podoby, s níž se setkáváme na jeho veřejně publikovaných snímcích.

Před více než pěti lety jsem seděla u počítače a prohlížela si stovky fotografií pořízených na elektronovém mikroskopu, abych z nich vybrala ty nejlepší pro připravovanou výstavu. Petrovy snímky měly na první pohled kromě vědecké hodnoty i nepopiratelnou hodnotu uměleckou. Byly prostě výjimečné. Jeho tehdejší fotografie perloočky se stala na dlouhou dobu součástí všech materiálů, které reprezentovaly a ještě stále reprezentují naši fakultu.

Základní výbava fotografa v zoo? Respekt, opatrnost, trpělivost.

Mezi Petrovy aktivity patří v poslední době i focení v pražské zoo. To vyžaduje respekt, opatrnost a trpělivost, ale také základní znalosti o chování zvířat. Je totiž zcela normální, že pořízení jednoho snímku předcházejí dlouhé hodiny strávené před výběhem v očekávání příhodného okamžiku.

Při samotném fotografování pak Petr mnohdy zažívá chvilky opravdového vzrušení – jako v případě trnuchy, kdy přímo za jeho zády číhala ve vodě akvária anakonda… Jindy se musí třeba zahrabat v mrazu před úsvitem do sena určeného pro koně Převalského a trpělivě čekat, až se koně přiblíží, aby pak mohl pořídit co nejvěrnější fotografie jejich adaptace na přirozené prostředí divokého Mongolska.

„Když jsem v roce 1996 začínal s fotografováním, moji výbavu tvořila Praktika L s objektivem Carl Zeiss 50 mm f/1.4, kompletně manuální stroj bez jakékoliv elektroniky. Ten foťák stál kdysi tátu měsíční plat, takže jsem ho měl dost v úctě. A mám samozřejmě dodnes, i když kvůli mořské soli už jeho závěrka přestala cvakat,“ píše Petr na svých webových stránkách.

Své fotografické vybavení jsi časem zásadně obměnil. Každý fotograf však vlastní minimálně jeden přístroj, k němuž má, ač třeba není z nejlepších, speciální vztah – řekněme nostalgický…

To je asi pravda. V mém případě je to ale jinak. Mám rád všechny své stroje a objektivy. Nostalgii cítím pokaždé, když držím kterýkoliv z nich. Vlastně i ten nejnovější, protože už i on toho se mnou tolik prožil. Asi jsem vůbec strašně sentimentální.

Jsi jedním z fotografů pražské zoo. Billboard s fotografií nově narozeného mláděte gorily nížinné, Kiburiho, byl vybrán týdeníkem Strategie & Marketing jako nejlepší outdoor května 2010, billboard se snímkem samice Bikiry pak jako druhý v lednu 2011. Tvé „outdoory“ s gorilami jsou velmi emoční. Kolik času jsi strávil u goril, než se ti je podařilo takto vyfotit?

V první řadě je potřeba říci, že ty billboardy nebyly jen moje dílo. Jde o výsledek týmové spolupráce ředitele, editora, grafika, chovatelů a mě, přičemž já navazoval na již započatý koncept „Seznamte se!“. Na druhou stranu, nějaký čas za tím rozhodně byl. Vlastně mi asi dva dny trvalo, než jsem měl první použitelný záběr mláděte tak, jak ho chtěli v zoo. Celkově bych náročnost odhadoval na pět dní. Fotil jsem většinou o víkendech, takže do mě ještě kopali návštěvníci. Že prý jim zacláním ve výhledu. To ale nebyla pravda, viděli až moc dobře.

Ke spojení se zoo ti podle vlastních slov dopomohla náhoda, lépe řečeno Facebook.

Určitě. Vyhrál jsem na Facebooku fotografickou soutěž Českého rozhlasu, kterou tehdy organizoval Miroslav Bobek. Když se později stal ředitelem pražské zoo, vzpomněl si na mě a napsal mi, abych přišel fotit Kiburiho. Fotil jsem, co to dalo, a fotky se zalíbily i dalším lidem v zoo. Pak už bylo další focení, a další... baví mě to hrozně moc.

Nedávno jsme mohli na Youtube kanálu Přírodovědců vidět video, na kterém jsi s anakondou v zádech. Předpokládám, že focení v zoo mezi zvířaty přináší adrenalinové zážitky téměř pokaždé – a nemyslím jen situace, kdy jsi opravdu v nebezpečí. Byl zážitek s anakondou ten nejnebezpečnější, nebo jsi zažil i situace horší, které ovšem zůstaly nezdokumentovány?

Adrenalin je to pokaždé, ale nebojím se ani tak o vlastní zdraví jako o to, že snímek nebude správně zaostřený. Kurátoři a chovatelé v zoo jsou naprostí profesionálové a ještě nedopustili, aby zvířatům či mně hrozilo jakékoliv nebezpečí. Do něj se dostávám jedině sám svými neuváženými aktivitami v přírodě, ale i těm se snažím pokud možno vyhnout. Když už se opravdu něco děje, tak ovšem fotodokumentace chybí – není na ni prostě čas.

Mezi tvé koníčky patří cestování, jak do do exotických krajin, tak po České republice. Byl jsi na Kubě, na Bajkale, dokumentoval jsi návrat koní Převalského do původního prostředí, tedy do Mongolska. Vyprávění o cestě na Bajkal jsem si s velkým zaujetím přečetla a velice mě pobavilo. Kam ses vypravil letos?

Nedávno jsem se vrátil z Grónska. Letěli jsme tam vyloženě na trek po polárním kruhu. Takže po delší době to byla cesta bez „závazků“. Prostě jsme si užívali divočinu, fotili, filmovali a nechali se unášet klidem tamní přírody.

Jak ses dostal k focení Českého Švýcarska?

Vlastně celkem logicky. V létě 2006 jsem na Kokořínsku vlezl do otevřeného okénka cizího auta, ve kterém seděla moje kamarádka, a já jí chtěl dát pusu. Po čase jsem se seznámil s Michalem, majitelem a řidičem onoho auta. Pozval mě do Krásné Lípy, kde v té době bydlel. Tak jsem na jaře 2007 přijel a šli jsme si zafotit.

Hrozně mě to tam chytlo, všem jsem pak ukazoval fotky Českého Švýcarska, říkal, jaká je to pecka a že stojí za vidění. Moje fotky viděla kamarádka Štěpánka, která odtamtud pochází a dodnes tam žije. Když jsme pak byli spolu v Mexiku a ona viděla, že mě focení fakt bere, zeptala se mě, zda bych nebyl ochoten vést kurzy, které zrovna organizovala pro České Švýcarsko o.p.s. Popravdě se mi moc nechtělo, ale byl to slušný přivýdělek, takže jsem to vzal. Dneska mě kurzy hrozně baví, sám se na nich od lidí dozvídám hodně nových věcí a jsem díky nim v tamní krajině několikrát do roka.

Kromě svých obecně známých specializací, jako je mikrofotografie, krajina nebo zvířata, velice rád fotíš akty. Jak si vybíráš modelky?

Nevybírám, to ony si vybírají mě. Vlastně jen málokdy jde původní iniciativa na focení ode mě. Většinou nás společně něco napadne a pak ten koncept rozvíjíme zase spolu. Už dlouho jsem se ale k aktům nedostal, času je hrozně málo.

Říkáš o sobě, že jsi vyznavačem HDR fotografie. O jakou techniku jde a proč jsi jí tolik okouzlen?

HDR je zkratka anglického „High Dynamic Range“, tedy „vysoký dynamický rozsah“. Což v praxi znamená, že se scéna (obvykle přírodní) nafotografuje více různými expozičními hodnotami. V počítači se pak tyto snímky spojí v jeden, který se může výrazně přiblížit dynamickému rozsahu (tedy kontrastu) lidského vidění. Metoda však v poslední době trochu upadá. Současné čipy začínají být strašně dobré a pracné HDR tak mnohdy není zapotřebí.

Mgr. Petr Jan Juračka, doktorand Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK, je bezpochyby vynikající fotograf. V poslední době jeho věhlas – nutno říci zaslouženě – překračuje hranice naší fakulty, dokonce i naší země. Petr ale, kromě nesporného talentu, vyniká také lidským přístupem a chutí podělit se se všemi o zkušenosti, naučit je různé fotografické fígle, osobně je doprovodit na zajímavá místa, ukázat jim je z jiného úhlu pohledu, prostě uvést zájemce do světa fotografie a podnítit v nich co největší zájem o fotografování a o přírodu zároveň. Výjimečnost prostě často nosí obyčejné šaty.