Na hodině přírodopisu v Ugandě

Liší se rozlohou, počtem obyvatel, historií, přírodou, podnebím, … Jedno však mají společné – školu a děti, které zajímá, co kolem nich žije. Sedět mezi ugandskými školáky v lavici a poslouchat výklad objasňující základy entomologie je zážitek. Děti ani nedutají, dávají pozor na každé slovo pana učitele.

Člověk brzy pochopí proč. Zatímco v Česku je nauka o bezobratlých pro spoustu žáků řekněme nad rámec vědomostí potřebných k životu, biologie třeba spavé nemoci či malárie nabývá v Africe až existenčního významu. Důvodů pro zájem ugandských dětí o vyučování se ovšem najde víc.

Ještě před zhruba osmi lety zuřila v severní Ugandě krutá občanská válka. Jak a proč přesně začala, na tom se neshodnou ani historici, ani místní obyvatelé. Kromě značně rozšířené chudoby hrála při jejím vzniku roli například i etnická různorodost země. Kmeny ze severu jsou si s těmi z jihu asi stejně příbuzné jako Češi s Maďary – a dokud se evropské velmoci nerozhodly, že se několik zdejších království stane britským protektorátem, neměly spolu společného nic víc než hranice.

Ať už válku vyvolalo cokoliv, od roku 1986 proti sobě bojovali rebelové ze severu a armáda z jihu. Protože vojáci byli placeni mizerně a rebelové vůbec, začaly obě strany konfliktu brzy přepadávat civilní obyvatelstvo, aby si zajistily přísun zásob i nových bojovníků, kterými se nedobrovolně stávaly unesené děti.

Není divu, že se postupně víc než polovina místní populace uchýlila pod ochranu OSN do uprchlických táborů. V nich bylo sice bezpečno, ale také tam často panovaly neutěšené hygienické podmínky, nedostatek paliva na vaření a občas i jídla a pitné vody, o školách nebo učitelích ani nemluvě.

Celá generace severougandských dětí tak vyrůstala v prostředí, kde možnost jít do školy nebylo právo, ale výsada, které se dostalo jen málokomu. Když je nyní konečně po válce a tyto děti mají šanci dosáhnout na vzdělání, rozhodně si ji nechtějí nechat ujít.

Co je potřeba k tomu, aby mohla fungovat ugandská škola? Vlastně jen budova či několik budov – a také studna, louka a latríny. Zasklená okna nebo elektřinu byste tu ovšem hledali marně; nejsou ani nutné. Úklid školy i jejího bezprostředního okolí zajišťují mladší žáci každý den před začátkem a na konci vyučování. Foto: Petr Jan Juračka.

Děti do školy chodí, respektive běhají, obvykle bosy. Některé to mají sotva pár set metrů. Není ovšem výjimkou, že jiné musí na své cestě za vzděláním překonat až deset kilometrů, které obyčejně uběhnou za méně než hodinu. I tak je ale pro ně škola v jistém smyslu vysvobozením. Zabaví se v ní, zatímco doma by se musely starat o mladší sourozence a o zvířata nebo pracovat na poli. Foto: Petr Jan Juračka.

Skoro u každé školy naleznete příslušenství, bez kterého se vyučování jednoduše neobejde – strom. Jak jinak venku před školou vytvořit stín, že? Pod stromy probíhá jednak část výuky, zejména ta pro menší děti, jednak pravidelná shromáždění, během nichž říkají učitelé žákům, co mají za uplynulý týden na srdci. Shromáždění jsou pevně ukotvena v rozvrhu, aby se na ně nezapomnělo. Foto: Petr Jan Juračka.

Ředitel školy v Lacoru. Přestože je na zdejší škole jen několik vyučujících, všichni ctí pevně a písemně danou hierarchii, obdobně jako žáci. Učitelé patří v Ugandě mezi společenskou elitu a musí se podle toho i oblékat. Vyžehlená košile, dlouhé kalhoty s páskem a společenská obuv tvoří prakticky povinný učitelský úbor. Sandály ani kraťasy nepřicházejí v úvahu. Foto: Petr Jan Juračka.

Učitelé mnohdy obývají tradiční chýše či domky hned vedle školy. Na jejich stavbě se často podílejí rodiče žáků. Počet učitelů je stále značně limitovaný a na jednoho nezřídka připadá sto i více dětí. V tom případě si pedagog musí svoje třídy rozdělit tak, aby v jedné vždy probíhal jeho výklad, zatímco v ostatních mají žáci vlastní práci. Systém kupodivu dobře funguje – starší děti přitom dohlížejí na mladší. Foto: Petr Jan Juračka.

Většina školních budov je postavena stejně jako u nás, tedy z pálených cihel a s omítkou. Doplňkové stavby nebo venkovní učebny však mohou být z proutí, případně jako budova na tomto snímku z nepálených cihel s izolací z dobytčího trusu. Jejich funkce je zpravidla jen sezonní, a pro své účely tak bohatě postačují. Foto: Petr Jan Juračka.

Děti se samozřejmě učí různým předmětům – od sociálních věd přes dějiny až po matematiku. Přírodní vědy však zaujmou již na fasádách škol v podobě umně vyvedených tabulí. Kromě morfologie bezobratlých i obratlovců jsou nejčastěji už z dálky vidět anatomické řezy lidským tělem. Foto: Petr Jan Juračka.

Školní uniformy zcela jistě potlačují případné majetkové rozdíly mezi rodinami. Zároveň dávají škole již na první pohled určitou kulturu. Uniformní je pak rovněž účes – velmi nakrátko střižené vlasy, tak jako u dívky ze školy v Lawiyeadulu. Foto: Petr Jan Juračka.

Kromě tabule a křídy používají učitelé mnoho názorných pomůcek, které vytvářejí buď sami, nebo s pomocí žáků. Na snímku je model viru HIV vyrobený z pytloviny. Foto: Petr Jan Juračka.

Okolí škol bývá osazeno plechovými cedulemi hlásajícími různá životní moudra. Výrobu i dopravu cedulí hradí nevládní organizace, obvykle nizozemské. To, že jsou texty většinou v angličtině, však svědčí o tom, jak málo se některé organizace orientují v místních poměrech. Děti se sice anglicky učí odmala a angličtina je úředním jazykem, ale ve skutečnosti těmto sdělením rozumí jen malá část obyvatel. Ostatní hovoří pouze místními jazyky, jako jsou ačoli či luganda. Foto: Petr Jan Juračka.