Lidská hlava: věda, dějiny, příběhy

Koncentruje se v nich individualita jedince, jeho jedinečnost. Podle tváře máme sklon si o člověku vytvářet při prvním setkání představu, která může, ale nemusí být správná, jak potvrzují práce psychologů. Vzhled, tedy tvářnost, je prostě čímsi důležitým, dokonce hlavním.

Během evoluce se hlava rovněž stala nositelkou většiny smyslových orgánů. Je proto zajímavá také z tohoto pohledu: odráží se v ní jak evoluční minulost, tak současná přizpůsobení pro konkrétní způsob života. Lidská lebka je složena z 22 kostí, mohou se však vyskytnout i varianty s menším nebo větším počtem. Mezi savci – a vlastně všemi obratlovci s lebkou – je výjimečná především velikostí mozkovny oproti obličejové části. Část lebky uchovávající lidský mozek, na který jsme tak hrdí (neurocranium), je nepoměrně obrovská v porovnání s částí obličejovou (splanchnocranium).

V minulosti považovali mnozí lidskou lebku za důkaz, že člověk byl stvořen odděleně od ostatních tvorů podle jiného konstrukčního plánu. Argumentem byla zejména domnělá nepřítomnost praemaxilly (os incisivum), malé kosti tvořící část horní čelisti. Až excelentní pozorovatel přírody, básník a vědec Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) tuto kůstku u člověka objevil. Předtím unikala pozornosti, protože bývá patrná u plodů, ne však u dospělých lidí. Goethe tak poukázal na naši spřízněnost s ostatními živočichy. Ačkoliv je toto odhalení biologické příbuznosti člověka a „nižších forem“, šokující laiky i odborníky, připisováno až Darwinovi, Goethe s ním přišel celé čtvrtstoletí před jeho narozením.

Právě kvůli výjimečnému postavení lebky i všech tkání, které nese a které dávají každému člověku jedinečnou tvářnost, se lebkou intenzivně zabývali a stále zabývají vědci z mnoha oborů. Když navštívíte Hrdličkovo muzeum člověka na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, najdete zde řadu důkazů dávného i nedávného zájmu o tento fascinující útvar.

Trepanovaná lebka. Nález J. Pudila z roku 1876, Strupčice poblíž Mostu. První takové lebky se objevují v mladší době kamenné. Při vážných poraněních hlavy se trepanace dodnes provádí jako léčebný zákrok. Původní motivace pro vytváření otvorů do lebky neznáme – vedle zdravotních se nabízejí i důvody rituálně-magické. Ačkoliv nejstarší trepanace byly prováděny škrábáním pomocí pazourku, okraje řady otvorů jsou zahojené. „Pacienti“ tedy proceduru překvapivě často přežili. Foto: Petr Jan Juračka.

Frenologicky značená lebka. Pravděpodobně začátek 19. století, České země. Frenologie byla do poloviny 19. století velmi populární. Vycházela z předpokladu (částečně správného), že různé funkce mozku jsou lokalizovány v různých oblastech. Naopak nesprávná byla představa, že míra rozvinutí jednotlivých duševních schopností ovlivňuje i tvar lebky konkrétního jedince. Pohmatem a pozorováním určitých oblastí na lebce se frenologové pokoušeli odhalit charakter člověka. Foto: Petr Jan Juračka.

Busta „Plenty Coup Crow“, původního obyvatele Severní Ameriky. Počátek 20. století, USA. Doktor Aleš Hrdlička, americký antropolog s českými kořeny, a sochař Frank Micka vytvořili techniku odlévání obličeje, která umožnila věrohodné zachycení podoby člověka. Profesor Jindřich Matiegka, jeden ze zakladatelů Hrdličkova muzea, získal roku 1912 šest těchto bust od Aleše Hrdličky výměnou za 12 lebek z českých kostnic. Foto: Petr Jan Juračka.

Takzvaná Beauchênova preparace lebky. Konec 19. nebo začátek 20. století. Edmé François Chauvot de Beauchêne (asi 1780–1830) byl francouzský anatom a chirurg. Vyvinul typ preparace, při němž byly jednotlivé kosti lebky pohyblivé. Nákres tohoto prostorového rozložení částí lebky však najdeme již mezi kresbami polyhistora Leonarda da Vinci (1452–1519). Foto: Petr Jan Juračka.

Posmrtná maska Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), prvního československého prezidenta. Tyto masky se obvykle vyráběly ze sádry či vosku a byly využívány k záznamu rysů zemřelého. Svým způsobem nahrazovaly fotografie, často byly i součástí pohřbů státníků a jiných významných osobností. V různých sbírkách existují také posmrtné masky neidentifikovaných zemřelých – umožňovaly pozdější identifikaci člověka v době, kdy jeho tělo bylo již pohřbeno. Foto: Petr Jan Juračka.

Posmrtná maska a odlitek rukou Jana Kubelíka (1880–1940), významného českého houslisty a skladatele. V Hrdličkově muzeu člověka se nachází řada posmrtných masek známých osobností, včetně profesorského sboru Přírodovědecké fakulty UK. Ve sbírkách muzea je rovněž mnoho odlitků, které se zatím nepodařilo identifikovat. Foto: Petr Jan Juračka.

Lebka zbarvená hydroxidem měďnatým, bez určení období. Toto zabarvení se může vytvořit, pokud je mrtvý pohřben s předměty, které obsahují měď. Jde obvykle o šperky, například bronzové. Kontakt s korodujícím kovem pak zbarví kost. V lambdovém švu lebky je dobře patrné větší množství takzvaných vsutých kůstek (také ossa Wormiana, podle Ole Worma, 1588–1655, dánského anatoma a sběratele kuriozit). Jedná se o normální anatomickou variantu – zmnožení kostí lebky. Její percentuální zastoupení se však liší mezi různými populacemi. Foto: Dora Špinková.

Série bust australopitéka, Homo erectus, Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Padesátá léta 20. století, Československá republika. Rekonstrukce vytvořila sochařka Jana Lukešová pod odborným vedením doktora Vojtěcha Fettera a doktora Miroslava Prokopce. Nápadně se podobají jiným takovým sériím vzniklým během 20. století v Evropě a USA. Při pohledu z boku vytvářejí busty efekt filmových políček – jako by šlo o filmovou sekvenci tvora, který zvedá hlavu. Foto: Petr Jan Juračka.

Uměle deformovaná lebka. Kultura Tiahuanaco (Tiwanaku), území dnešní Bolívie, pravděpodobně 300–1000 n. l. Umělé změny tvaru lebky známe z řady kultur izolovaných jak geograficky, tak časově. Kromě Jižní a Severní Ameriky se vyskytovaly i v Evropě u germánských kmenů ve 4.–7. století n. l., u původních obyvatel Austrálie a u mnoha dalších etnik. Foto: Petr Jan Juračka.

Obličejový odlitek muže z regionu Ituri v dnešní Demokratické republice Kongo. Dvacátá léta 20. století. Etnolog a misionář Pavel Šebesta (též Paul Schebesta, 1887–1967) vyrobil několik desítek odlitků obličejů takzvaných „Pygmejů“ (dnes bývá toto označení považováno spíše za hanlivé). Zástupci těchto etnik jsou nápadní drobným tělesným vzrůstem a živí se obvykle lovem a sběrem. Foto: Petr Jan Juračka.