Jarní tůně – vodní život bez vody

Po každém větším dešti se naplní vodou řada prohlubní různé velikosti a vzniknou louže či tůně. Než voda vyschne, trvá to někdy jen pár týdnů, někdy pár měsíců. I v louži s nejkratší životností se to ale už po několika dnech hemží životem. Jak se vlastně organismy dostanou do míst, která byla bez vody třeba skoro celý rok? Nejčastěji čekají na místě – buď jsou jako dospělí jedinci zahrabáni ve dně, nebo vytvářejí vajíčka v pevných obalech, jež přežijí dlouhá období sucha, případně i mrazu. Okřídlení živočichové pak mohou přiletět a naklást vajíčka přímo do vody.

Korýši starší než dinosauři

Jednou z nejzajímavějších kategorií krátkodobých vod jsou takzvané jarní tůně. Plní se podzemní vodou, jejíž hladina se zvyšuje při tání sněhu v jarních měsících, a najdeme je v údolních nivách velkých i menších řek. Údolní nivy jsou místa, kde se řeky pravidelně rozlévají a formují tak krajinu ve svém okolí. Původně byly většinou zarostlé lužními lesy s dřevinami, které snáší vysokou hladinu podzemní vody. Údolní nivy jsou také velice úrodné, jelikož řeky sem přinášejí a ukládají velké množství živin, a proto je člověk v minulosti na mnoha místech přetvořil na zemědělskou krajinu. Ve zbytcích lužních lesů, zejména na horních tocích Moravy a Odry, na soutoku Dyje s Moravou a ojediněle i v Polabí, se ovšem stále nachází řada tůní, které se každé jaro naplní vodou.

Tyto tůně mají své specifické obyvatele. Mezi nejkrásnější bezesporu patří korýši žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii) a listonoh jarní (Lepidurus apus). Tito tvorové obývali naši planetu zřejmě již v dobách, kdy evoluce teprve vymýšlela dinosaury, a představují tak jednu z velice úspěšných skupin živočichů. Mají dokonalé adaptace pro život v nestabilním prostředí.

Například žábronožky se tomuto biotopu přizpůsobily hned několika způsoby. Zaprvé mají vajíčka (cysty), která snesou vyschnutí a přemrznutí. Vydrží mráz i několik desítek stupňů pod nulou (v laboratorních experimentech) a mohou se vylíhnout i po velmi dlouhém období; uvádí se 15–35 let. Část embryonálního vývoje navíc proběhne již ve vajíčku, což umožní rychlé vylíhnutí, vytvoří-li se v tůni vhodné životní podmínky. Pokud však nastanou příznivé podmínky poprvé, nelíhnou se všechna vajíčka – část jich zůstává v dormantním („spícím“) stavu jako rezerva pro budoucnost.

Po vylíhnutí je délka larválního vývoje závislá na teplotě. Při teplotě vody kolem 5 °C dosahuje jarní druh žábronožek dospělosti asi za pět až šest týdnů. Protože životnost jarních tůní zpravidla nepřesahuje dva měsíce, stačí se žábronožky jen rozmnožit. Poté postupně umírají, jak dochází k vysychání, zvyšování teploty a snižování obsahu kyslíku v tůni. Zbytek roku nebo i několik let pak populace přežívá v podobě trvalých vajíček.

Podobné mechanismy používají i listonohové. Na rozdíl od býložravých žábronožek se ale živí dravě a jednou z největších pochoutek jsou pro ně právě žábronožky. Aby tedy nenastala situace, že po několika letech nezbyde v tůni jediná žábronožka, líhnou se tito korýši již při teplotě 0 °C, zatímco listonohové až při 10 °C. Kořist si tak před listonohy udržuje jistý velikostní náskok, který výrazně omezuje její konzumaci.

Pestrá vodní společnost

Společně s těmito většími korýši obývají tůně také další typičtí živočichové. Často jde o různé malé korýše vyhledávající drobné vodní nádrže bez velkých predátorů, zejména ryb. Jsou to hlavně planktonní perloočky rodu Daphnia nebo další druhy, striktně vázané na jarní tůně – například krásně modrá vznášivka šmolková (Hemidiaptomus amblyodon) a blešivec srostlorep kráčivý (Synurella ambulans).

Člověkem nejméně oblíbení jsou dozajista komáři. Tůně v lesích však pro ně představují nejatraktivnější lokality. Komárů u nás žije několik desítek druhů a většina těch, které se vyskytují v pravidelně zaplavovaných územích, přežívá zimu ve stadiu vajíček. Ta čekají na vysušeném dně, až je zalije voda. Po vylíhnutí je někdy populace natolik početná, že larvy a kukly vytvářejí na hladině několikacentimetrovou vrstvu.

Miniaturní cestovatelé

I živočichové, kteří nelétají, jsou schopni cestovat mezi jednotlivými tůněmi. Cysty žábronožek a listonohů může například odnést povodňová vlna, jaká se lužními lesy prožene zpravidla jednou za několik let. V rámci svého areálu výskytu je roznášejí také divoká prasata nebo jiná spárkatá zvěř. V srsti obou těchto skupin byly cysty skutečně nalezeny! Domovské okrsky prasete divokého jsou velké stovky hektarů, během migrace dokážou navíc prasata urazit i trasu odpovídající rozloze Národního parku Šumava. Mohou tedy přenášet cysty na velké vzdálenosti. Vodní ptáci, zejména kachny, zas transportují vajíčka na peří či v trávicím traktu – a donesou je i daleko za hranici povodí, která by pro ně jinak byla nepřekonatelná.

Podobnými cestami umí z tůně do tůně „přeskakovat“ také drobné perloočky rodu Daphnia, jejichž trvalá vajíčka roznášejí ptáci při svých migracích až do vzdálenosti tisíců kilometrů. U perlooček můžeme navíc pozorovat ještě další adaptaci na život v nestálém prostředí: v příhodných podmínkách se množí partenogeneticky, tedy z neoplozených vajíček. Je-li vhodná teplota a dostatek potravy, vypustí každá dospělá samička jednou za tři dny až desítky vajíček, takže již za týden vznikne velmi početná populace. Když začne tůň vysychat, mohou pak perloočky během jediného dne přepnout na pohlavní rozmnožování. Takto vzniklá vajíčka pak uloží do ochranné „kapsy“, kterou vytvoří z části své schránky. Díky tomu se vajíčka uchovají životaschopná (i transportuschopná) až desítky let.

Jarní tůně jsou tedy jedinečným příkladem vysychajících malých vodních ploch obývaných dokonale přizpůsobenými organismy. Po zimě jsou také lužní lesy, v nichž se nacházejí, jedním z prvních ekosystémů probouzejících se do nové sezóny. Pokud si na výlet do takové lokality přibalíte obyčejný kuchyňský cedník a misku, můžete si prohlédnout i obyvatele zdejších tůní.