České bílé zlato

Rozmach těžby a využití kaolinu v českých zemích bývají obvykle spojovány se zakládáním porcelánek na přelomu 18. a 19. století, zájem o „bílou hlínu“ (tedy na kaolinit bohaté jíly) je však nepochybně mnohem staršího data a lze ho spojovat s různými dalšími využitími. Kaolinitické jíly kupříkladu sloužily již od středověku jako výborná surovina pro výrobu kamnářských kachlů (tedy do jisté míry ozdobného žáruvzdorného zboží), nezbytné složky kuchyňských či pokojových kamen.

Unikátní patent

Podobná surovina, využívaná i při výrobě kameniny, nalezla místo v dnes tak běžném výrobku, jakým je obyčejná kancelářská tužka. Tužkou, jak již napovídá její název, lze psát díky tuze – grafitu. Avšak právě naprosto originálním spojením grafitu a kaolinu, mimochodem v obou případech z jihočeských ložisek, vznikla světová proslulost tužek z českobudějovické továrny Koh-i-noor Hardtmuth. Na poměru grafitu a kaolinu ve výrobní směsi totiž závisí tvrdost tužky – tento objev si již v roce 1802 nechal patentovat rakouský vynálezce, architekt a podnikatel Joseph Hardtmuth (1758–1816).

Kaolin během devatenáctého století dosáhl postavení jedné z nejdůležitějších surovin (s výjimkou uhlí a některých rud) nacházejících se na území Koruny české – jak v samotných Čechách (Karlovarsko, Kadaňsko, Plzeňsko, Podbořansko), tak na Moravě (Znojemsko) i ve Slezsku (okolí Vidnavy). Surovinu zpracovávaly nejen porcelánky, ale též továrny na výrobu žáruvzdorného zboží – šamotky.

Jedinečnost Karlovarska

V roce 1810 pověřila dolnorakouská vláda F. C. Ch. Mohse, tehdy ještě nepříliš známého německého přírodovědce, důležitým úkolem – prozkoumat možnosti nových nalezišť jílových surovin vhodných pro výrobu porcelánu. První Mohsovy kroky vedly do západočeských Karlových Varů, jejichž jílové – kaolinové – bohatství bylo známo již několik staletí. Tato kapitola jeho života leží v pozapomnění, na rozdíl od návrhu geniálně jednoduchého, nicméně velmi propracovaného systému hodnocení tvrdosti minerálů, které je známo všem studentům geologie i dalším milovníkům nerostné říše.

O „jílových“ dolech v Sedlci (něm. Zettlitz; dnes část Karlových Varů) je vůbec první známá zmínka datována do r. 1544 v souvislosti s jednáním o lenních poplatcích. Místní kaolin později bezpochyby využívaly v okolí vznikající porcelánky, byť ta nejstarší, v Hájích u Horního Slavkova, dala přednost kaolinitickému jílu od Javorné. A pro thunovskou porcelánku v Klášterci nad Ohří zase její nájemce, durynský rodák Christian Nonne (1733–1813), zajistil surovinu od Kadaně. V Sedlci je kolem poloviny 19. století doložena hlubinná těžba kaolinu ze čtyř šachet, dosahující 800–900 tun ročně. Kvalitní kaolin začínal již v hloubce 4 metrů pod povrchem a mocnost těžené vrstvy nepřesahovala 20 metrů.

Expanze těžby

Kaolin na Karlovarsku patří k tzv. primárnímu typu, proto vyžaduje úpravu, při níž se od kaolinitu musí oddělit hrubozrnná příměs křemene a dalších složek. Karlovarský podnikatel Rudolf Gottl (1841–1909) zprovoznil první plavírnu kaolinu v Rybářích (dnes součást Karlových Varů) v roce 1868 a o necelé desetiletí později další provoz na výrobu porcelánové hmoty a glazur.

Bohatost karlovarských kaolinových ložisek dokumentuje také skutečnost, že zdejší těžba pokryla nejen potřeby místních porcelánek, ale umožnila vývoz kaolinu do zahraničí, mimo jiné do Německa nebo Skandinávie. V posledním desetiletí 19. století dosahovala produkce asi 1 500 tun ročně a před 1. sv. válkou se zvýšila na 30 000 tun. Krátce po ní pak strmě stoupla na úroveň statisíců tun a roční vývoz se pohyboval v rozmezí 140–220 tisíc tun. Z kaolinu, a to zejména karlovarského, se pro nově vzniklý stát stalo doslova „bílé zlato“.
Kaolin a školství

O značném hospodářském významu českých, moravských i slezských nalezišť kaolinu ještě v dobách, kdy země Koruny české byly součástí habsburské monarchie, svědčí i mimořádná péče věnovaná výchově technického i uměleckého dorostu. Již v roce 1872 byla ve Znojmě založena odborná keramická škola – k. u. k. Fachschule für Tonindustrie, jedna z vůbec nejstarších tohoto typu v Evropě. Po 50 letech došlo k přesunu školy do Karlových Varů, kde stále funguje pod názvem Střední uměleckoprůmyslová škola keramická a sklářská Karlovy Vary. Počátky nebyly úplně snadné, mimo jiné kvůli odporu místních proti provozu školní vypalovací pece. Po výstavbě a otevření nové budovy v roce 1924 však tato škola získala důstojné zázemí, s nímž se jí podařilo přečkat všechny další dějinné zvraty.

Výročí světového úspěchu

V roce 2024 si v souvislosti s karlovarským kaolinem připomínáme ještě jedno výročí. Na 5. kongresu Mezinárodní společnosti pro chemii čistou a užitou (IUPAC), konaném v dánské Kodani v r. 1924, byl kaolin Sedlec Ia (Zettlitz Ia, nejhodnotnější kaolin pro výrobu porcelánu těžený v Sedlci) vyhlášen mezinárodním standardem.

Jak pro geologii, tak pro místní zpracovatelský průmysl se jednalo o dodnes těžko docenitelnou poctu – na kongresu organizovaném chemiky byla jako standard přijata látka přírodního původu, která z principu nemůže mít 100% čistotu ve smyslu chemického složení. Mimořádný úspěch se navíc odehrál ve zjitřené atmosféře poválečných let, kdy němečtí zástupci měli na podobných setkáních omezenou účast, a přitom oblast Karlovarska byla v té době stále převážně německojazyčná.

I přes všechna tato úskalí se Viktoru Gotllovi (1872–1934), prezidentu správní rady a generálnímu řediteli společnosti Zettlitzer Kaolinwerke AG, založené v r. 1892 jeho otcem Rudolfem Gottlem, podařilo návrh prosadit. Kaolin Sedlec Ia si status mezinárodního standardu, jímž se poměřuje kvalita kaolinu pro výrobu porcelánu ze všech světových ložisek, uchoval dodnes.