Burnesha: žena v životní roli muže

Severoalbánské, ale i kosovské či černohorské křesťanské kmeny se řídí prastarým kodexem zákonů a pravidel (Kanun), který poprvé kodifikoval Leka Dukagjini v 15. století. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování.

Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut burneshi nebo také virgjineshi. V českém překladu to znamená přibližně „panna z přísahy“ – tedy žena, která z vůle své, či častěji z vůle rodiny přijímá doživotní mužskou roli.

Když se podíváme na pozici ženy podle pravidel Kanunu, tak se velmi podobá pozici ženy v Evropě během 15. století, kdy byl kodex poprvé písemně zakotven. Často se nepoužívá jméno ženy, ale pouze opisné označení žena od X, přičemž označení se věkem mění: novomanželka od X, mladá žena od X, stará žena od X.

Základní rozdělení prací na mužské a ženské je rovněž velice tradiční. Muž je hlavou rodiny a musí vykonávat těžkou manuální práci, reprezentovat rodinu a starat se o rodinnou čest (viz krevní msta). Za odměnu má jen on právo dělat rodinná rozhodnutí, přijímat návštěvy či pít a kouřit ve společnosti. To je pro ženu nepředstavitelné.

Žena má vykonávat práci pokládanou za méně ušlechtilou a méně důležitou. To je například plození dětí a jejich výchova, vaření, obsluha manžela a hostů, uklízení, starost o oheň a vodu, starost o domácí zvířata a zahradu, prodej hospodářských přebytků na trhu, tkaní a výroba oděvů. Navíc ještě musí pomáhat muži v době sklizně. Nakonec má tedy mnohem víc práce, což ale neznamená, že je za ni dostatečně oceňována.

Z role jednotlivých pohlaví a důležitosti muže pro rodinu jasně vyplývá, že pokud není v rodině dospělý muž, znamená to pro ni velký problém. V takové situaci nastupuje institut burneshi a na místo hlavy rodiny se dostává žena. Pokud jde o nejmladší dceru z rodiny, která nemá žádného syna, bývá na svou roli často připravována od malička. Není to však pravidlem.

Aby se žena stala burneshou, musí projít rituálem, kdy před dvanácti svědky přísahá, že bude doživotně dodržovat celibát. Od této chvíle se musí oblékat do mužského oblečení (kalhot a tradičního kroje) a vykonávat práce a povinnosti určené muži.

Ostatní členové rodiny i jiných rodin tuto změnu naprosto akceptují a již se k ní obrací jako k muži. Může kouřit, navštěvovat hospody a žít naprosto svobodně. Dokonce má právo dohadovat svatby svých sester ale i bratrů a ti to musí akceptovat.

Do role burneshi se nemusí žena dostat pouze z rodinné nutnosti, ale také ze svého vlastního rozhodnutí. V kontextu celého vyznění Kanunu jde o velmi liberální prvek. Burneshou se totiž žena může stát i v případě, že nesouhlasí s dohodnutým sňatkem a nechce si vzít rodinou vybraného snoubence.

Může snoubence odmítnout, podstoupit rituál přísahy doživotního celibátu a čest rodiny zůstane neposkvrněna. Příliš často k tomu nedochází, neboť vůle rodiny je většinou silnější než vzdor dcery. Dle mého názoru ovšem už fakt, že je to možné, byl a je pro albánské ženy velkým výdobytkem v kontextu ostatních zvyklostí, které jim příliš práv nedávají.

Za Hodžova komunistického režimu bylo v Albánii dodržování kmenových zákonů a pravidel zakázáno. V divokých devadesátých letech 20. století se ale mnoho obyvatel severoalbánských hor ke Kanunu vrátilo. Znovu se například rozhořela krevní msta, která se spolupodílela na ustanovení negativního obrazu země v zahraničí. Albánie začala být stereotypně vnímána jako velmi nebezpečná země.

Institut burneshi se naopak zcela neobnovil, neboť za komunistické vlády získaly ženy rovnocenné postavení. Po pádu režimu pak již nebyly podmínky pro návrat k původní rigidně patriarchální společnosti.

Dnes, kdy se Albánie pomalu přibližuje Západu, je už role burneshi víceméně přežitá. Mladé dívky podobně jako chlapci studují, jsou nezávislé a dohodnuté sňatky jsou výjimkou. Díky tomu se počet burnesh aktuálně odhaduje na desítky, maximálně stovky. Stávají se vzácnými a svědectví o nich jsou cenná pro studium postavení ženy ve společnosti.

Podívejme se na dva osobní příběhy současných burnesh, jak je uvádějí A. Youngová a L. Twiggová ve své práci z roku 2009:

Lula se narodila do rodiny 11 dětí, z čehož bylo 10 dcer. Již odmalička se chovala jako chlapec. „Utíkala jsem pryč, když se bavili, že bych se měla vdát,“ vzpomíná.

Nakonec měla Lula štěstí v tom, že se její jediný bratr nikdy neukázal jako příliš vhodný vůdce rodiny. Po smrti svého otce se tak mohla stát burneshou a hlavou rodiny. Dnes žije s bratrem, jeho ženou a jejich deseti dětmi. Místo manžela má, jak sama říká, práci a starost o velkou rodinu.

Jiným případem je Pashke, která se „změnila v muže“, aby mohla navštěvovat svého dlouhodobě nemocného milovaného strýce v nemocnici. Ženy nesmějí podle Kanunu samy cestovat, a tak se Pashke musela stát burneshou.

Patří tedy mezi výjimečné ženy, jež převzaly mužské role z vlastní vůle, aby získaly nezávislost. Když se strýc vyléčil, stala se jeho synem, kterého nikdy neměl, a jeho jedinou dědičkou.

Zde se můžeme rozloučit se severní Albánií konstatováním, že postavení burneshi představuje velmi zajímavé a netradiční porušení rigidní patriarchální společnosti. V prostředí ovládaném téměř výlučně muži přináší tento institut ženám nebývalou svobodu.

Všechny snímky ve článku jsou od americké fotografky © Jill Peters. Snímky burnesh byly vytvořeny v rámci projektu A Solemn Declaration, Sworn Virgins of Albania v letech 2009 až 2012. Publikováno se svolením autorky.