Docent Jan Černý získal cenu pro nejlepšího pedagoga

Jestli má přísloví o tom, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet, dokonalé zpodobnění, pak jistě nosí kšandy, na tváři má pořád lehké strniště a vede laboratoř buněčné imunologie na katedře buněčné biologie Přírodovědecké fakulty UK.

Za svou letitou pedagogickou práci teď získal docent Jan Černý Cenu Wernera von Siemense. Ta je určena osobnostem, které se významně zasloužily o pokrok v technických a přírodních vědách. Od roku 1998 ji v několika kategoriích vyhlašuje společnost Siemens, s.r.o., ve spolupráci s Akademií věd ČR, Českou konferencí rektorů, ČVUT a Univerzitou Karlovou. Cena pro nejlepšího pedagoga je dnes jedním ze šesti ocenění a je předávána teprve druhým rokem.

S Janem Černým se řada dnešních studentů Přírodovědecké fakulty UK setkala ještě dřív, než je začal v prvním ročníku uvádět do tajů procesů v živých buňkách. Jeho pedagogické působení totiž začíná již u talentovaných žáků základních škol, jimž jako účastníkům biologických olympiád přednáší na soustředěních v Běstvině na Chrudimsku, a pokračuje přes středoškoláky k vysokoškolákům.

Mezi jeho někdejšími žáky je dnes již řada jeho vlastních kolegů a dalších vědců. Pedagogická „všežravost“ docenta Černého končí až u prarodičů dnešních studentů, kteří navštěvují naši fakultu v rámci univerzity třetího věku.

Pohled do vašeho životopisu je impozantní. Jste hlavním autorem či spoluautorem 44 vědeckých článků, dokonce i spoluautorem publikace v prestižním magazínu Nature. Teď jste byl navíc poctěn významnou cenou pro pedagoga. Takové ocenění jistě nepadá z nebe. Můžete nám popsat svou pedagogickou „evoluci“?

Důležitý vliv na mne měla pochopitelně moje rodina. Jsem jedináček a moji rodiče mne měli v již poměrně pozdním věku. Dětství jsem sice prožil v Hradci Králové, polovina rodiny však pochází z krkonošského podhůří. S nadsázkou říkám, že moje maminka byla první z rodiny, která sestoupila z hor do nížiny, můj tatínek zase jako první opustil vesnici a namířil si to do města.

Rodiče mě v mých zájmech vždy podporovali. V naší rodině sice prakticky chyběla formální intelektuální tradice, i přes to však šlo vlastně o vesnické intelektuály. Například můj děda byl typický vesnický písmák, starosta, byl v legiích na ruské frontě, napsal úžasné paměti, které teď s dětmi čteme a které můj otec doplňuje.

Nepocházet z rodiny se vzdělaneckou tradicí může na začátku představovat nevýhodu, píle ji však může postupně přetavit v opak. Kde se tedy u vás přehodila výhybka, a zjistil jste, že vaší životní dráhou bude dráha vědecká?

Moji příbuzní jsou všichni příjemní a chytří lidé, v jejich společnosti jsem velmi rád. Se svými zájmy jsem však byl v rodině taková „mutace“, zkrátka bílá vrána. Prakticky odmalička jsem držel v ruce síťku, přírodu jsem pozoroval a také si ji, pokud to šlo, nosil domů. Od dětství mě ale také zajímaly velmi obecné vědecké otázky: jak vznikl život? Z čeho je svět kolem nás? A proč je takový, jaký je? Odpovědi na ně hledám prakticky po celou dobu své vědecké kariéry.

Měl jste v té době nějakého zásadního zasvětitele? Učitele, vedoucího kroužku?

Ne, na nic takového si nevzpomínám. Můj zájem asi skutečně vznikl nějakou „mutací“. Zásadní vliv však na mne měla účast v biologických olympiádách a pak i soustředění v Běstvině na Chrudimsku. V kolektivu spolužáků jsem byl kvůli svým zájmům vždycky trochu outsiderem a právě Běstvina se pro mě stala odrazovým můstkem směrem k lidem, mezi nimiž jsem se cítil stále lépe.

V biologické olympiádě se ostatně angažujete dodnes…

Ano. Asi jako každý, kdo jí prošel, cítím velký závazek k lidem, kteří ji z nadšení a ve vlastním soukromém čase připravovali. I já se snažím jít v jejich stopách a vracet mladým to, co starší investovali do mě. V současnosti jsem místopředsedou české biologické olympiády, vedoucím delegace ČR pro Mezinárodní biologickou olympiádu (od roku 2002) a pro European Union Science Olympiad (od roku 2007).

Pro vaši pedagogickou evoluci tedy byly zkušenosti z Běstviny klíčové.

Je to tak. Právě na Běstvině jsem si již jako středoškolák vyzkoušel, jaké je přednášet mladším či stejně starým kolegům. Můj styl přednášení je tím hodně ovlivněn – vždy se snažím najít jádro věci a zároveň neubrat nic z vědecké přesnosti. Na Přírodovědecké fakultě UK jsem začal učit také jako poměrně mladý; svá první praktika jsem vedl ještě jako magisterský student. Učím zde tedy přes 20 let.

Za tu dobu jste se jako učitel proměnil jistě nejen vy, ale i vaši kolegové. V jaké kondici je nyní podle vás celý pedagogický sbor Přírodovědecké fakulty UK – možná spíše biologické sekce, která je vám nejbližší?

S potěšením musím konstatovat, že vývoj jde podle mě stále k lepšímu. Je to samozřejmě dáno i naším oborem: my biologové si zkrátka příliš nepotrpíme na formality. Daleko spíše než v obleku přednášíme v něčem, v čem je nám dobře v laboratoři či v terénu. Mezi pedagogy a studenty vznikají neformální vztahy velmi záhy, jejich kořeny se často táhnou až na tu již zmiňovanou Běstvinu.

Roli hraje také hodnocení přednášek studenty. Ten, kdo by dlouho pociťoval negativní zpětnou vazbu, by asi na fakultě dlouho nevydržel – i takové případy byly. Svěřím se vám se svým snem: vzít si na půl roku sabbatical (volno vyhrazené jednou za sedm let vysokoškolským pedagogům) a chodit na přednášky svých kolegů. Mnozí jsou určitě lepšími učiteli, než jsem já, a stále k nim vzhlížím jako k velkým vzorům.

To jistě oceňují i studenti, kteří u vás absolvují základní kurzy z biologie buňky a z histologie. Zároveň vedete řadu praktických cvičení, přednášíte magisterským a doktorským studentům o pokrocích v imunologii, máte přednášky v angličtině. Svou pedagogickou práci tedy berete velmi vážně, jako skutečné poslání. Jak se jako pedagog udržujete v kondici a jak se bráníte vyhoření?

Byly i roky, kdy jsem zapsal do indexů okolo tisíce zápočtů a známek. To je obrovské číslo, takže není možné zkoušet všechny studenty jednotlivě ústně, i když je to samozřejmě nejlepší zpětná vazba. Před několika lety jsme sice s kolegou Půtou, s nímž přednáším biologii buňky, takový experiment udělali, pravidelně jej však realizovat nelze.

Přesto si myslím, že znát názor studentů je pro pedagoga nesmírně důležité. Velmi vážně beru výsledky studentského hodnocení přednášek, zajímavé je sledovat i vývoj hodnocení v čase. Na fakultu je přijímáno každým rokem více studentů, přičemž těch opravdu nejlepších je stále stejná hrstka. Nejraději bych pochopitelně přednášel hlavně pro ty nejlepší, ale to není možné. S každým novým auditoriem stojím před dilematem, jak vysoko nasadit laťku… Proto pro radost přednáším jeden předmět v rámci kursu Bakalář PLUS, který je určen pro nejtalentovanější bakalářské studenty. Zde se nemusím nijak omezovat, je to pak čistá pedagogická radost.

Vaše pedagogické působení se však neomezuje jen na vaši domovskou fakultu.

Ano, velkou radost mi dělá také přednášení lidem mimo, ať už jsou to lidé mladí, nebo naopak ti, kdo navštěvují univerzitu třetího věku. V neposlední řadě bych zmínil pedagogy, kteří učí biologii a další přírodovědné předměty na středních školách po celé republice. Vůči nim cítím stále velký dluh – právě na nich leží velký díl zodpovědnosti za budoucí vývoj země. Kromě vylepšení finanční a další hmotné situace potřebují středoškolští učitelé především povzbuzení do práce. Mým malým příspěvkem pro ně jsou „motivační“ přednášky, kde se jim snažím představit fascinující svět moderní biologie, tolik odlišný od standardních učebnic a rámcových vzdělávacích programů.

Je cítit, že tato slova myslíte velmi vážně.

Je to také důsledek mých pobytů v cizině. Zvlášť vzpomínám na cestu s účastníky biologické olympiády do Singapuru. Tato země nemá stejně jako naše žádné zásadní nerostné bohatství, vsadila proto na vizi vzdělané a konkurenceschopné společnosti. Efektivní systém vzdělávání, který začíná již na základních školách, vyžaduje velmi pracovité, kvalifikované a také dobře zaplacené kantory. V Singapuru se pokusili o evoluci školního systému tím, že nahnali učitele zpět do lavic a otevřeli školy lidem z praxe. Vydrželi jen ti nejlepší a ti byli také náležitě dobře zaplaceni.

Podobná dlouhodobá vize mi u českého Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zcela chybí. Učitelé na našich středních a základních školách jsou často v zoufalé situaci. Je to v podstatě malý zázrak, že školství funguje tak, jak funguje – hlavně díky nadšeným altruistům, pro které je učení posláním!

Že patříte k nejlepším pedagogům, potvrzuje i Cena Wernera von Siemense. Ve všech šesti kategoriích, v nichž se cena uděluje, byla letos poměrně tvrdá konkurence. Co pro vás tento úspěch znamená?

Určitě velké zadostiučinění. Před chvílí jste zmínil vyhoření – to opravdu hrozí a každé podobné ocenění je nesmírnou vzpruhou a motivací. Jinak ale cenu neberu zas až tak vážně. Jsem moc rád, že jsem ji získal, beru ji jako velkou poctu, ale pedagogická práce je trochu jako krasobruslení, disciplína těžko objektivně měřitelná a hodnotitelná. Navíc znám ve svém okolí excelentní pedagogy, od kterých se mám stále co učit. Neskromně mám pocit, že biologická sekce naší fakulty je taková pedagogická Barcelona, kde je každý rok několik adeptů na „Zlatý míč“.