Čína a Indie v demografickém přechodu

Čína, jejíž tempo růstu se již několik desetiletí zpomaluje v důsledku vyčerpání populačního momentu (setrvačnosti), vstoupila po období poklesu porodnosti do poslední fáze demografického přechodu, kde je nejvýznamnějším problémem zrychlující se demografické stárnutí (Gu, 2016). Předpokládá se, že do roku 2050 vzroste podíl obyvatel starších 65 let na téměř čtvrtinu čínské populace (23,9 %) (Gu, 2016).

Problém však nespočívá pouze v proporcionálním a početním růstu této složky, ale také ve vysokém poklesu složky mladší 14 let, která od roku 1964 klesla z téměř 41 % podílu na čínské populaci na méně než 17 % podíl v roce 2010 (Gu, 2016). Dnešní nízký podíl obyvatelstva mladšího 14 let však naznačuje, že nárůst počtu obyvatel starších 65 let bude probíhat především na úkor obyvatelstva v produktivním věku, což může v budoucnu představovat pro čínskou ekonomiku a sociální systém značné problémy.

Dalším důležitým ukazatelem demografického stárnutí je mediánový věk, který dělí naši populaci na polovinu. Mediánový věk v Číně se mezi lety 1965 a 2020 téměř zdvojnásobil z 19,8 na 38,4 let a do roku 2050 se může zvýšit na 47 let (UN WPP, 2019).

Hospodářské výzvy pro Čínu

Jedním z nejčastějších ekonomických problémů, s nimiž se setkáváme v souvislosti se stárnutím populace, je přetížení nebo nedostatečné pokrytí důchodového systému. V Číně však veřejný důchodový systém využívá především městské obyvatelstvo. V menších obcích je velká část obyvatel v důchodovém věku odkázána na materiální pomoc svých příbuzných (59 %) a velká část důchodců musí nadále pracovat (28,5 %) (Gu, 2016).

Pro náš kontext se toto procento důchodců, kteří se spoléhají na své blízké, může zdát vysoké, nicméně je to dáno konfuciánskými hodnotami a tradicemi, kdy v jednom domě obvykle žijí tři generace, které se starají o seniory. Jedna z výzev tedy spočívá právě v otázce rozšíření veřejného důchodového systému na venkov, protože čínská kultura se stále více modernizuje, což již narušuje tradici péče o seniory v rodině (Liu & Sun, 2015). Navíc, jak již bylo zmíněno, ekonomicky aktivní složka obyvatelstva bude klesat a současný systém pomoci od blízkých osob již nebude muset stačit.

Druhým odvětvím, které nese břemeno demografického stárnutí, je zdravotnictví, které se v Číně bude muset zaměřit především na léčbu a péči o lidi s civilizačními chorobami. Podle WHO (2022) trpí těmito nemocemi v Číně až 75 % populace starší 60 let. Důležitou součástí boje proti civilizačním chorobám je však screening a prevence, což souvisí se změnou kultury a životního stylu jednotlivců, ale také se zlepšením životního prostředí v celospolečenském nebo globálním měřítku.

Indie, která je v současnosti druhou nejlidnatější zemí, na rozdíl od Číny pořád využívá demografickou dividendu, ačkoli roční míra růstu populace již několik desetiletí klesá, teprve v posledních letech klesla pod 1 %. Zároveň se předpokládá, že počet obyvatel Indie poroste až do roku 2050, zatímco počet obyvatel Číny by mohl začít klesat po roce 2030 (UN WPP, 2019).

Přestože Indie ještě není ve stejné fázi demografického přechodu jako Čína a průměrná délka života zde stále zaostává za čínskou přibližně o 5 let, neznamená to, že se Indie vyhne demografickému stárnutí. Odhady předpovídají, že do roku 2050 se složka obyvatel starších 65 let více než zdvojnásobí, a to z 6,6 % v roce 2020 na 13,8 % celkové populace (UN WPP, 2019). Tato předpokládaná hodnota je jen o málo vyšší než dnešní hodnota složky populace starší 65 let v Číně, takže laicky lze konstatovat, že Indie je v demografickém stárnutí asi 30 let za Čínou. Při bližším pohledu na tuto problematiku však tento názor nemusí být zcela správný.

Podle prognóz OSN (2019) se očekává, že Indie bude mít stále o něco vyšší podíl obyvatelstva mladšího 14 let a také bude oproti dnešní Číně zaostávat v průměrné délce života přibližně o rok. Indie tedy nemusí být v demografickém přechodu tak daleko jako Čína ani za 30 let, což jí může umožnit ekonomicky těžit z demografické dividendy a populačního růstu i poté. Jedním z důvodů, proč bude Indie stárnout pomaleji, může být právě heterogenita a rozptýlenost jejího obyvatelstva a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými státy (Dommaraju, 2016). Indie jako celek zkrátka stárne pomaleji, protože některé její části ještě nejsou dostatečně rozvinuté.

Hospodářské výzvy pro Indii

Jak již bylo zmíněno, problémy, které často vznikají v souvislosti s demografickým stárnutím, jsou právě nedostatky důchodového systému dané země. Indie je teprve v počáteční fázi demografického stárnutí, takže má na adekvátní řešení těchto problémů ještě trochu času.

V současné době se mnoho lidí v důchodovém věku spoléhá na své úspory a aktiva (majetek), jako jsou farmy a nemovitosti. Tento způsob důchodového příjmu však bývá také omezen věkem nebo zdravotním stavem. V Indii to zatím nebyl tak závažný problém, ale s prodlužující se délkou života se může stát mnohem častějším (Dommaraju, 2016).

Pro osoby v důchodovém věku pod hranicí chudoby je k dispozici také podpůrný fond IGNOPS, který každý měsíc přidává malou částku k jejich současnému příjmu nebo důchodu. Přestože se indický důchodový systém snaží garantovat 50 % platu za poslední měsíc jako měsíční důchod, téměř 40 % mužů a 11 % žen v důchodovém věku pokračuje v práci (Dommaraju, 2016).

Výzva pro Indii tedy spočívá především v tom, jak zajistit lidem ve věku, kdy již nejsou schopni pracovat nebo si jinak vydělávat na živobytí ve stáří, dostatečný důchod, aby si udrželi slušnou životní úroveň. Jak jsem již zmínil, s demografickým stárnutím a prodlužující se průměrnou délkou života bude takových důchodců jen přibývat.

Na rozdíl od vyspělých zemí, kde většina starších lidí umírá na degenerativní a civilizační choroby, v Indii starší lidé stále ve velkém počtu umírají na infekční choroby (Kowal et al. 2012). Jeden z důvodů je především kulturní. V indické kultuře je, podobně jako v Číně, péče o seniory vnímána jako rodinná povinnost, takže je častější, že se důchodci s infekčním onemocněním nedostane včasné odborné pomoci, protože tuto povinnost na sebe bere jeho nejbližší rodina (Evans et al., 2011).

Druhý důvod je již více ekonomický. Zatímco tak jako v mnoha vyspělých zemích jsou zákroky a vyšetření ve veřejných nemocnicích zdarma nebo velmi levné, v Indii se častěji setkáváme s problémem, jak uhradit nepřímé náklady spojené s léčbou. Patří sem například poplatky za dopravu do nemocnice, náklady na léky nebo jiné vybavení potřebné k léčbě (Balagopal, 2009).

Závěr

Obě srovnávané země čelí budoucím výzvám souvisejícím se stárnutím populace. Čína, jakožto hospodářsky výrazně silnější země, se s těmito problémy potýká již dnes a bude tomu tak i v příštích desetiletích. Na rozdíl od Číny má Indie o něco více času, ale zároveň musí dobře využít demografickou dividendu a rozvíjet své hospodářství, zdravotnictví a sociální systémy, pokud chce demografické stárnutí přečkat bez úhony. Společným trendem obou zemí je však to, že venkovské obyvatelstvo je starší než městské, a to navzdory skutečnosti, že na venkově je vyšší porodnost (Jones, 2016). Společnou výzvou pro obě země je tedy již dnes otázka, jak zajistit důstojnou životní úroveň a dostupnou zdravotní péči pro starší lidi na venkově.