Komety: sněhové koule z vesmíru, 2. část

Odkud komety pocházejí?

Za jejich zdroj pokládáme Edgeworth-Kuiperův pás a van Oortův oblak, tvořící okraj sluneční soustavy. Zde komety tráví většinu času – stovky až statisíce let. Protože už za Neptunem jsou bez ohonu a bez komatu k nepoznání, neměli bychom vůbec důvod je pokládat za komety, pokud by se nepřiblížily ke Slunci.

V červenci 2013 jsme znali téměř 5 000 komet. Tento počet však roste, jak se zlepšuje pozorovací technika. Předpokládáme, že celkem existuje ve sluneční soustavě zhruba miliarda těchto objektů.

Známé a pozoruhodné komety

Populární krátkodobá kometa Halley (oběžná doba 76 let) byla naposledy pozorována v letech 1985–1986 pěti kosmickými loděmi. Její jádro zkoumala sonda Giotto.

Kometa století Hale-Bopp se nejvíc přiblížila Slunci 1. dubna 1997. Měla maximální jasnost -1,8 MAG (MAG neboli magnituda je vyjádření jasnosti objektů na logaritmické stupnici). Zářila tedy na obloze skoro stejně silně jako hvězda Sirius.

Kometa Encke má nejkratší oběžnou dobu: pouze 3,3 roku.

Komety se někdy noří do Slunce – a to častěji, než se dosud myslelo. Předpokládá se, že v mnoha případech jde o malé, zhruba desetimetrové zlomky rozpadlé komety; často se označují jako „Kreutz Sungrazers“. Zatím největší takovou kometou byla Ikeya-Seiki, která byla v říjnu 1965 na jižní polokouli 10× jasnější než Měsíc a viditelná i za dne. Kometa Lovejoy přežila 16. prosince 2011 průlet sluneční atmosférou. Řada vědců si to vysvětluje jejím velkým rozměrem (přes 200 m, možná až 500 m). Očekáváme, že se vrátí asi za 600 let.

Zlomky komety Shoemaker-Levy 9 se v rozmezí několika dní okolo 21. července 1994 srazily s Jupiterem. Při pohledu ze Země přicházely zpod Jupiteru a mizely za ním. Během průniku atmosférou Jupiteru explodovaly a vyvolávaly zde dlouhodobé poruchy. Ty byly pozorovatelné i ze Země, protože zhruba 90 minut po nárazu každého kusu se místo dopadu natočilo do zorného pole pozemských dalekohledů. Nejednalo se však o první známou kolizi komety s Jupiterem. Jako první zaznamenal takovou událost slavný italský astronom Giovanni Cassini. Skvrna způsobená tímto dopadem byla vidět 5. až 23. prosince 1690.

Jako celý kosmos a mikrokosmos, i komety se chovají podle svých vlastností nezávisle na nás. Nevěřme těm, kdo kometami straší neznalé a na neznalosti se snaží vydělat. Při objevování vlastností onoho chování nazýváme některé závislosti zákony. Zákony ale příroda nemá, ty jsou lidské, a proto se vyvíjejí se stupněm poznání.

Anglický fyzik a matematik Isaac Newton (25. 12. 1642 – 20. 3. 1727) sepsal poznatky svého mládí ve slavné pětidílné práci Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (prvně vyšla roku 1687). Popsal a pojmenoval mimo jiné chování hmoty, jako je síla, zrychlení, gravitační zrychlení, váha a práce. Mnozí mluví o Newtonových zákonech – a je tomu přesně naopak: ani tak chytrý pán jako Isaac nic neuzákonil, jen pozoroval, a to moc dobře. Podobně ani Albert Einstein Isaacova pozorování nepopřel, nýbrž jen doplnil a upravil.

Co nás na kometách zajímá?

1) Jejich voda. Mnoho astronomů a geologů se dnes domnívá, že pozemská voda pochází z komet, které na Zemi dopadaly brzo po jejím vzniku. Umožnily tím zrod a rozvoj života, jak ho známe. Předpokládáme, že voda komet neprodělala tak rozsáhlé změny, jaké se odehrávají dnes na Zemi, kde je voda neustále recyklována vypařováním a srážkami. Těchto procesů se více účastní lehká voda než těžká voda (obsahující deuterium, těžší izotop vodíku). Menší podíl deuteria v kometární vodě by tedy podporoval původ pozemské vody z komet.

2) Chemické sloučeniny, které jsou předstupněm života. Tyto látky byly zjištěny i v kometách. Neočekáváme však, že by komety mohly obsahovat vyšší vývojové stupně života. Nacházejí se totiž v dalekém temném okraji sluneční soustavy, kde při teplotách blízkých absolutní nule nejsou příznivé podmínky pro vznik a vývoj organismů. Protože jsme pořád nenašli důkaz pro vznik života na Zemi, komety by mohly být „kurýrem“ života, respektive jeho předstupňů. Ale nešlo by o komety sluneční soustavy, nýbrž mezihvězdné, jak předpokládá takzvaná teorie panspermie.

Fyzik Stephen Hawking ve vystoupení 7. dubna 2009 řekl, že „když se lidé odváží do vesmíru, mohou najít například možnost mimozemského života prostřednictvím teorie panspermie: Meteory mohou šířit život z planety na planetu nebo z jedné hvězdné soustavy na druhou.“ 

3) Aby nezasáhly Zemi. Komety jsou ze všech kosmických těles nejméně „spolehlivé“, pokud jde o jejich dráhy i samotnou existenci. Odhadované milardy těles bez ohonu a komatu na okraji sluneční soustavy se tam skoro nepohybují, takže ztratily původní kinetickou energii. Gravitací větších těles mohou však být snadno vychýleny ze své dráhy, zasáhnout Zemi se znovunabytou velkou rychlostí a kinetickou energií, a tak způsobit fatální škody. I blízko Slunce jsou jejich dráha, velikost či existence nevyzpytatelné: silným slunečním ohřevem mohou explodovat a reakčním pohybem vystřikujích plynů se vychýlit z dráhy, rozpadnout se na kusy nebo zmizet ve Slunci. Zásah Země kometou by mohl mít nedozírné následky.

První část článku si můžete přečíst zde.