Zázrak v Panamě

Když byl 17. listopadu 1869 slavnostně otevřen Suezský průplav, netušil francouzský podnikatel Ferdinand de Lesseps, jemuž za vybudování nejdůležitější vodní cesty světa (platí i v roce 2023) náležela největší zásluha, že nejde o jeho poslední budovatelské dobrodružství. O deset let později se 74letý vikomt de Lesseps, „bohatý a slavný“ člen francouzské Akademie a předseda pařížské geografické společnosti, postavil do čela projektu, kterým mohl svůj úspěšný život korunovat. Netušil však, jaké nástrahy na stavitele v tropickém pralese (a nejen tam) čekají.

NÁROČNÉ PODMÍNKY

Na první pohled se možná zdál projekt v lecčems snazší než v Egyptě – délka činí „pouhých“ 82 km (oproti 190), přičemž značná část trasy vede po hladině Gatúnského jezera. Pozitivem byla i absence Britů (a zejména lorda Palmerstona), kteří v Africe proti stavbě vystupovali a aktivně ji zdržovali. Některé okolnosti, jako například výškový profil, však naznačovaly, že realizace bude tvrdý oříšek. Jen hladina zmíněného jezera leží o 26 metrů výš než hladina moře. A projektanti se, stejně jako v Suezu, poněkud nešťastně rozhodli pro variantu bez zdymadel.

Samotná stavba začala 1. ledna 1881. Stavitelé brzy zjistili, že značně podcenili podmínky, které na Panamské šíji panovaly – kupříkladu řeka Charges, kde práce započaly, se v období dešťů měnila v dravý proud a její hladina stoupala o dobrých deset metrů. Horninové podloží pod tropickým pralesem bylo také značně nestabilní a výkopové práce byly ohrožovány nebezpečnými sesuvy. Zdaleka nejhorší komplikací byla ovšem zdravotní situace dělníků – tropické nemoci (malárie, žlutá zimnice) si vybíraly krutou daň a vysoká úmrtnost ztěžovala udržení zkušených pracovníků. Za celou dobu francouzské fáze výstavby si projekt vyžádal 22 000 obětí!

KRACH

Po osmi letech, v roce 1889, kdy byla stavba hotova zhruba z jedné třetiny, se projekt se ocitl na pokraji krachu – chyběly prostředky na další stavbu. Lesseps byl spolu s dalšími obviněn ze zpronevěry a stanul dokonce před soudem. Byl odsouzen na pět let, do vězení ovšem nakonec (vzhledem k věku) nenastoupil. O své investice do akcií v hodnotě celkem 1,8 miliardy zlatých franků přišlo přibližně na 800 000 Francouzů.

Kauza následně rozpoutala tzv. Panamskou aféru. Z přijímání úplatků od společnosti Panamského průplavu byla obviněna celá řada politiků, kteří měli před veřejností krýt finanční situaci společnosti. Baron Reinach, finanční poradce společnosti a zprostředkovatel různých úplatků, spáchal sebevraždu. Ostatní obžalovaní uprchli do Anglie. Ferdinand de Lesseps zemřel 7. prosince 1894. Aféra kromě jiného přinesla, s ohledem na účast židovských finančních kruhů, výrazný nárůst antisemitismu.

PŘEVZETÍ A PŘEVRAT

Výstavba byla pochopitelně přerušena a nástupnická společnost Compagnie Nouvelle du Canal de Panama se v prvé řadě snažila dodržet podmínky koncese a udržet stávající výkopy v prodejném stavu. Z tohoto důvodu bylo na novém projektu zaměstnáno pouze 3 600 lidí, přičemž společnost již začala hledat kupce. Za odkup požadovala 109 milionů dolarů. Hlavními zájemci byli Američané, jejich kongresová komise však převzetí stavby doporučila jen v případě, že cena nepřevýší 40 milionů. A Francouzům nakonec nezbylo než na nabídku přistoupit.

Oficiálně převzali Američané správu nad stavbou kanálu až v květnu 1904. Ještě předtím se však americká armáda aktivně zapojila do odtržení provincie Panama od Kolumbie, které bylo toto území součástí. Díky vojenské intervenci USA tak vznikl v listopadu 1903 ve Střední Americe nový samostatný stát. Časová shoda s převzetím rozestavěného kanálu rozhodně nebyla náhodná. Ani Američané však neměli v Panamě na růžích ustláno. Do cesty se jim postavil nepřítel daleko nebezpečnější a záludnější, než špatně vyzbrojené jednotky kolumbijské armády – hřeben pahorkatiny Culebra.

UDĚLAT Z KOPCE ÚDOLÍ

Ten se nad hladinou moře „vypíná“ do výše několika desítek metrů. Francouzským stavitelům se ho podařilo snížit asi o pět metrů, na Američany čekalo zbývajících čtyřicet. Pro tehdejší technické možnosti se jednalo o obrovskou výzvu. Stavbou tohoto úseku byl pověřen Major David du Bose Gaillard z inženýrského sboru americké armády. Do práce se ihned pustilo obrovské množství nových zemních strojů a byl vybudován systém železnic pro odvoz materiálu.

Efektivita výkopových prací byla dána hlavně skvělou logistikou – desítky vlaků odvážely celý den materiál na skládky vzdálené asi 19 kilometrů. Ze 14 kilometrů dlouhého výkopu bylo každý den vypraveno na 160 vlaků. Kompresorová zařízení využívala cca 50 km potrubí a poháněla stovky vrtaček na stlačený vzduch. Jen v samotném zářezu pracovalo přibližně šest tisíc mužů.

Hloubení ztěžovala povaha podloží a sesuvy hlíny. K tomu největšímu došlo v říjnu 1907 v Cucaracha, kdy se uvolnilo na 380 000 m³ jílu. Tato zkáza vyvolala pochybnosti, zda je možné projekt vůbec realizovat. Hlína byla příliš měkká na to, aby ji bylo možné vytěžit strojově, a proto byla z velké části odstraňována splachováním vodou. Nakonec, 20. května 1913, byl zářez Culebra proražen, a to za cenu odtěžení 76 milionů m³ (zhruba třetina připadala na sesuvy). Gaillard byl ještě téhož roku povýšen na plukovníka, otevření průplavu v roce 1914 se však nedožil, zemřel v prosinci 1913.

Panamský průplav byl slavnostně otevřen v srpnu 1914 a až do konce roku 1999 byl (spolu s přilehlou zónou) kontrolován Spojenými státy. Pod panamskou správu přešel na základě Torrijos-Carterovy smlouvy z roku 1977.