Velký krok vpřed: dlouho utajovaný hladomor

Dvacáté století bylo obdobím prudkého technického rozmachu, ale také obdobím dosud nejhorších válek a dalších událostí, při nichž zahynuly miliony lidí. Počet obětí holocaustu se odhaduje na 5–16 milionů. Za Stalinovy vlády v Sovětském svazu si kolektivizace zemědělství vyžádala 3–27 milionů obětí a hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 stál život zhruba 3,5–7 milionů obyvatel.

Za velkého hladomoru v Číně mezi lety 1958 a 1962 ovšem zemřelo ještě více lidí – podle různých studií asi 20–55 milionů! Katastrofa byla z větší části způsobena ekonomickými a sociálními změnami, ačkoliv čínské publikace označují toto období spíše termíny Tři roky přírodních katastrof nebo Obtížné tři roky.

V roce 1958 byl v Číně zahájen takzvaný Velký krok vpřed. Účelem této politiky bylo co nejrychleji dohnat hospodářskou a ekonomickou úroveň západního světa. K dosažení prudkého hospodářského rozvoje byla zcela změněna struktura práce na zemědělské půdě. Rolníci, hospodařící doposud na vlastních polích, byli sdruženi do komunit.

Každá z nich zahrnovala asi 5 000 rodin a měla být ve všech ohledech soběstačná. Lidé pro komunitu pracovali a výnosy plodin i produkce dalších komodit (například oceli) byly počítány za komunitu, nikoliv za jednotlivce nebo rodiny. Také majetek byl společný – komunitě náležela všechna pole, hospodářská zvířata, stavení i jejich vybavení.

Aby se ženy nemusely starat o domácnost a mohly se zapojit do kolektivní práce, zřizovaly se v komunitách školky a jesle pro děti i domovy pro staré lidi. Byly také zavedeny hromadné kantýny, kde se lidé stravovali – v některých oblastech zprvu zadarmo. Aby lidé byli donuceni do kantýn chodit, nesměl se rozdělávat oheň a vařit na něm jídlo. Koncept rodiny byl pro prací naplněný komunitní život zbytečný. Muži a ženy byly mnohdy ubytováni zvlášť, manželským párům nepříslušelo spolu žít.

Navyšování produkce mělo být výsledkem nadšené, neutuchající a všeho schopné práce rolníků. Ti byli podporováni zvučnými hesly, k práci si měli zpívat motivační budovatelské písně. V zemědělství byly zavedeny inovace vycházející z návrhů sovětského agronoma Trofima Lysenka a jeho následovníků. Obilí se vysévalo hustěji než obvykle – v mylném přesvědčení, že rostliny jednoho druhu si nekonkurují. Pole se orala až do hloubky dvou metrů, což vycházelo z pseudoteorie, že hlouběji je země úrodnější. Na povrch se tak ovšem dostalo hlavně jílovité podloží a kameny.

Mnohde byly zaváděny zavlažovací systémy, ovšem svépomocí bez asistence odborníků. Zavlažování proto bylo málo efektivní a velice pracné. Navíc se v Číně v letech 1958 a 1959 vedla kampaň namířená proti vrabcům. Lidé je organizovaně vybíjeli jako škůdce, kteří požírají obilí. Výrazné snížení populace vrabců však mělo za následek přemnožení škodlivého hmyzu, jímž se tito ptáci také živí.

Za důležitou složku hospodářství považovala čínská vláda těžký a hutní průmysl. Vůdce země Mao Ce-tung stanovil jako cíl dohnat během patnácti letech ve výrobě oceli Velkou Británii. Jelikož by železárny nedokázaly vyrobit plánované množství železa a oceli, byli rolníci podněcováni ke stavění vlastních jednoduchých hutnických pecí.

Komunity ovšem nedostaly suroviny, ze kterých by šlo ocel vyrobit, ani palivo pro topení v pecích. Aby komunity splnily stanovené kvóty produkce, tavilo se často nádobí nebo železné nástroje. Někdy byli lidé posíláni hledat železnou rudu dokonce i v oblastech, kde se nikdy nenalézala.

Jako topivo se používalo veškeré dřevo z okolí, což vedlo k nekontrolovanému mýcení lesů a ničení dřevních porostů. Když došly stromy, přešlo se ke spalování nábytku, dřevěných částí domů a dalších dřevěných věcí. Výsledná ocel, získávaná bez odborných znalostí nebo kvalifikovaného dohledu, byla ovšem velmi nekvalitní a nemohla nahradit ocel vyráběnou v moderních továrnách.

Součástí komunitního systému bylo přerozdělování. Komunity nahlašovaly své výnosy a podle toho odváděly část sklizně do oblastních společných zásob. Odtud jim pak byly plodiny zpětně přerozdělovány. Ze společných zásob se rovněž odebíraly zemědělské produkty pro města, jejichž obyvatelé nebyli do komunitního systému zařazeni. Část sklizně šla také na export.

Kvůli nutnosti plnit nesmyslně vysoké kvóty nahlašovali vedoucí komunit větší sklizeň, než jaká byla ve skutečnosti. Nahlásit skutečný výnos se nikdo neopovažoval – neplnění plánu bylo považováno za úmyslnou sabotáž. Jako takové mohlo být potrestáno nejen zbavením funkce, ale i ponižujícími tresty včetně vězení či zmrzačení.

Po odvodu sklizně státu tedy rolníkům na vlastní obživu mnoho nezbývalo, pokud vůbec něco. V roce 1958 byla sklizeň ještě vcelku obstojná, v roce 1959 ale nejspíš sehrálo svou roli i nepříznivé počasí a úroda byla mnohem nižší, než se podle plánu očekávalo. To vedlo k výraznému snížení přídělů.

V komunitních kantýnách bylo jídlo také na příděl. Vysoce postavení funkcionáři komunistické strany si ale mnohdy vzali více, než jim náleželo, a na samotné rolníky se pak nedostávalo. Těm bylo navíc v některých případech jídlo přidělováno podle práce. Když nepřišli na pole, neměli na stravu nárok, čímž trpěli zejména nemocní a staří lidé.

Mao doporučil hladovým rolníkům strpět půl roku na otrubách a bylinách, s přesvědčením, že během několika let se situace obrátí. Hladovějící vskutku jedli listí, stromovou kůru a vše, nač přišli, protože nic jiného neměli. Zachyceno je i nemálo případů kanibalismu, kdy byly například unášeny děti, aby rolník nemusel sníst děti vlastní. Byl-li někdo přistižen, jak krade plodiny z pole, čekal ho velmi krutý trest.

Ačkoliv se podnikaly inspekce do komunit, nikdo se neodvážil poukázat na absurditu a nefunkčnost nastoleného systému. Začátkem roku 1959 například Mao se svým doprovodem navštívil místa, kde se tavila ocel v podomácku zbudovaných pecích. I když viděl, že je výsledný produkt velmi nekvalitní, nepřikázal ihned zastavit výrobu a nechal rolníky dál pokračovat v nesmyslné práci, dokud celý projekt sám tiše neusnul.

Vedoucím komunit i všem ostatním, kdo strávili delší čas na venkově, bylo jasné, že zde lidé strádají a umírají hlady. Nikdo ale nerozkázal otevřít pro ně plné zásobní sýpky nebo omezit export a takto ušetřené potraviny věnovat rolníkům.

Venkované nesměli bez povolení cestovat do měst, a tak se někteří obyvatelé ve městech ani nedozvěděli, co jejich jídlo stojí. Lékaři měli zakázáno uvádět jako důvod smrti hladovění. Až v roce 1962 byl tento děsivý experiment ukončen. Zasloužil se o to hlavně tehdejší čínský prezident Liou Šao-čchi, který o několik let později na svou „vzpouru“ proti Mao Ce-tungovi doplatil vězením a neobjasněnou smrtí.

Výsledkem Velkého kroku byly desítky milionů mrtvých. V některých oblastech zemřela více než čtvrtina obyvatel a byly dokonce vesnice, které vymřely do posledního člověka. Celkové odhady se pohybují mezi 20 a 55 miliony obětí.

Navíc během hladomoru velmi prudce klesla porodnost – odborníci soudí, že za normálních okolností by se bylo narodilo o 40 milionů dětí více. Od roku 1950 tak jde o jediné období, kdy velikost čínské populace nerostla, ale naopak mírně klesala.

Díky tomuto nepřirozenému poklesu byl ve světě hladomor odhalen, jinak by se ho čínské vládě nejspíš povedlo utajit. Čína doposud omezuje vydávání knih a publikací, které se touto tematikou zabývají. Mnozí Číňané, jimž vinou velkého hladomoru zemřeli příbuzní, o něm možná ani neví.