„Rozumování“ o stáří

Také se Vám stane, že si přečtete něco opravdu zajímavého a poté nemůžete odvrátit příval myšlenek, úvah a domněnek, které se na Vás rázem začínají hrnout? Mně se to nedávno přihodilo, když jsem si četl články pánů W. C. Sandersona a S. Scherbova. Stárnutí? Celkově kvalitnější a stále se prodlužující život? Stáří jako nedílná součást lidského života? To byl od nich myšlenkový základ, odkud jsem se pustil hlouběji.

Stárnutí versus lékařská péče

V problematice stárnutí je důležitým faktorem délka naděje dožití při narození. Ta podle všech dostupných dat stále roste, a to především v rozvinutých zemích s kvalitním zdravotnictvím. Rozvinuté země došly ke kvalitní lékařské péči přirozeným vývojem, protože na medicínský výzkum měly peníze. Což znamená, že postupovaly po linii: nejdříve „zbohatnout“, jak mentálně, tak materiálně, a poté „zestárnout“. Mechanismy pro kvalitnější stáří tak měly čas hledat postupně.

Do méně rozvinutých zemí se ale kvalitnější lékařská péče dostává spíše z již vyspělých států. Je to dobře? První odpověď vyvstane okamžitě. Máme možnosti někomu pomoci, aby překonal někdy i smrtelné nemoci, a tím měl šanci prožít delší a kvalitnější život – tak proč bychom to nemohli udělat? Prvotní úmysl je dobrý; delší věk totiž přispěje k ekonomickému růstu země. Pro kvalitní život v jakémkoliv věku ale nestačí pouze několik let ekonomického růstu. Mladí budou jednou staří a zestárnou vždy dříve, nežli se jejich země dokáže dostat na takovou úroveň, aby se o ně mohla ve stáří důstojně postarat.

Méně rozvinuté země tedy vpadly do této problematiky „in res“ (jaksi rovnýma nohama doprostřed), a ne jako vyspělé země „ad ovo“, tedy postupným a jednoznačně přirozenějším vývojem. Zde se rodí zásadní, neřešený, možná i neřešitelný problém, že země začnou dříve stárnout než bohatnout – aspoň natolik, aby svým starým obyvatelům zajistily rozumný životní standard. Roli zde nehraje jen „importovaná“ kvalitní zdravotní péče, ale přijde mi korektní na tento aspekt minimálně poukázat.

Stárnutí versus politika

Jak se vyvíjí věková struktura populace? Dříve byl velmi významný nepoměr mezi dvěma složkami ekonomicky neaktivního obyvatelstva – lidmi staršími 65 let a dětmi do 15 let. Počátkem 50. let bylo na Zemi více dětí než důchodců. Tento nepoměr se však srovnal spíše na bilanci vyrovnanou, až postupně počet osob starších 65 let začíná převažovat nad počtem dětí.

Ekonomicky aktivní obyvatelstvo se tak musí starat přibližně o stejný počet obyvatelstva ekonomicky neaktivního. V čem je problém? V případě dětí budou o jejich životních potřebách vždy rozhodovat dospělí. Ať už rodiče v podobě rodinného rozpočtu, anebo politici v podobě sociálních příspěvků. Jak dítě s dudlíkem v puse, tak čerstvý držitel občanského průkazu nemají prakticky možnost tato rozhodnutí ovlivnit. Takže v této skupině se nic nemění.

U starých lidí je situace trochu jiná. Rodinný rozpočet si určují sami, takže další příjmy, tedy ty od státu, již řešit mohou. Jak? Prostřednictvím politiky – zvlášť v zemích, kde je u moci demokracie, která ze své podstaty musí dát na názory většiny. Rostoucí počet osob nad 65 let se tedy může změnit v politický potenciál nesmírného významu. Roku 2050 by mělo být 18 % obyvatel starších než 65 let. V rozvinutých zemích bude pochopitelně toto číslo ještě větší.

Prognózy o stárnutí světové populace tedy dávají tušit, že starší složka obyvatel bude mít ve společnosti stále větší slovo. Z lidské podstaty chce každý poklidné stáří, ale asi málokdo si na něj našetří sám – bláhově pak spoléhá na zajištění ze strany státu. Lidé, kteří setrvají v tomto myšlení, budou stále bláhovější a doplatí na to. Jaké je řešení? Bohaté země ze severu Evropy nám již směr ukázaly a zároveň odborníky přesvědčily o funkčnosti systému (vyzdvihněme zde přednosti toho důchodového).

Od 1. 1. 2013 vstoupí v ČR podle všeho v platnost nová důchodová reforma, která by zajišťovala, že by si každý na svůj důchod spořil převážně sám. Nyní je na nás, jak se chopíme prověřených myšlenek a jakým směrem se dáme. Je potřeba udělat ještě něco? Ano. Je třeba se zbavit starého uvažování, že když platím celý život daně, tak se o mě pak stát ve stáří postará. Je jasné, že několik generací na to doplatí, protože onen přechod snad nelze provést „bezbolestně“, ovšem někdy se začít musí. Pokud se důchodové reformy neuskuteční co nejdříve, může jít do budoucna o stále větší problém. Protože politika v rukou lidí, jež něco spojuje, je vždy mocnou zbraní pro dosažení blaha oné skupiny. Příklady snad není nutné uvádět.

Stárnutí versus dnešní společnost

Jak se na to všechno vlastně dívá společnost? Z určitého úhlu pohledu lze říci, že značně lehkovážně. Někdy mi připadá, jako bychom byli nedokonalými konstruktéry automobilu. Povedlo se nám za relativně krátkou dobu, v porovnání s celkovým vývojem lidstva, prodloužit délku naděje dožití o mnoho let. Ze 45 let věku roku 1840 jsme se dostali na téměř 80 let (u mužů), respektive téměř 85 let (u žen). Podařilo se nám tak vyrobit něco, co vypadá jako auto na funkčních kolech, s někdy kvalitním a někdy nekvalitním motorem. Vývoj lékařské péče nám dodává pohonné hmoty. Na co jsme ovšem zapomněli, jsou brzdy. Nevíme, kde přesně se chceme zastavit. Přesněji řečeno, kde přesně by bylo záhodno se zastavit. A co je možná nejděsivější? Z mého pohledu jednoznačně myšlenka, která doufám dohoní alespoň jednou každého: že se vlastně ani zastavit nechceme.

Nerad bych však končil katastroficky. Proto mé „rozumování“ berte za prvé jako výzvu k vlastnímu uvažování o podobných tématech, ale hlavně za druhé s rezervou.