Klima vepsané do zemského povrchu

Zalednění českých hor

Během poslední doby ledové leželo naše území v předpolí pevninského ledovce, který od severu zasahoval až do středního Polska. V horských oblastech Krkonoš, Šumavy a Hrubého Jeseníku se vytvořily nevelké horské ledovce, po nichž zůstaly přemodelované údolní uzávěry – kary. Větší údolní ledovce se vyvinuly pouze v Krkonoších, kde v Labském a Obřím dole dosáhly až pětikilometrových délek. To, že naše ledovce byly malé, dokazují relikty morén, tj. valů tvořených nevytříděnými glaciálními sedimenty, které zůstaly uloženy nedaleko karů.

Dalším dokladem malého rozsahu zalednění je samotná morfologie karů, která ukazuje na slabou erozní sílu ledovců. Proč naše ledovce nebyly větší? Příčinou je samo pleistocenní klima, které jim na jednu stranu umožnilo vzniknout, na druhou stranu jim ale nedovolilo z důvodu velmi malých srážek dosáhnout většího rozsahu. Aby vznikl ledovcový led, je nutná aspoň padesátimetrová vrstva sněhu. Tolik sněhu u nás však nepadalo, neboť klima bylo v té době podstatně sušší.

Jak je tedy možné, že ledovce vůbec vznikly, a to dokonce i na nevýhodné jižní straně Krkonoš? Může za to přítomnost vrcholových plošin našich okrajových pohoří. Tyto rozlehlé vysoko položené plochy fungovaly jako přirozené zásobníky, odkud byl napadlý sníh převíván do závětrných poloh, kde daly vzniknout ledovcům. Navzdory nevelkému rozšíření zanechaly ledovce na našem území během posledního glaciálu četné stopy, které mají velký význam pro studium vývoje přírodního prostředí. Právě malé horské ledovce posledního zalednění citlivě reagovaly na změny podnebí, a jsou proto důležitým indikátorem klimatických změn v minulosti.

Periglaciální oblast

I přes přítomnost horských ledovců náležela většina území České republiky do tzv. periglaciální zóny, kde hlavní roli hrál mráz, permafrost a sezonní promrzání svrchní části půdy, sedimentů a zvětralin. Skupina periglaciálních tvarů, které u nás během posledního zalednění vznikly, je mnohonásobně pestřejší než ty, za jejímž vznikem stály naše horské ledovce. Nejrozšířenějšími periglaciálními tvary byly tzv. strukturní půdy. Jde o širokou skupinu tvarů reliéfu, které vytvářejí na zemském povrchu nápadné geometrické vzory mající podobu kruhů, polygonů, sítí a pruhů.

Relikty těchto forem lze na našem území najít od nížin až po výše zmíněná vrcholová plató našich pohoří. Aby se tyto formy dobře vyvíjely, je zapotřebí hlubokého promrzání půdy, které je efektivní v místech, kde je málo mocná sněhová pokrývka. Vzhledem k vyšší ariditě klimatu v posledním glaciálu byla tato podmínka splněna. Typické periglaciální oblasti nalezneme v současnosti v nezaledněných polárních a subpolárních regionech, v ideálním případě s výskytem permafrostu. Kromě toho se s nimi lze setkat i ve vysokých pohořích.

Skryté strukturní půdy

Většina našich strukturních půd je pohřbena pod sedimenty či vrstvou půdy. V nížinách se vyskytují tzv. pseudomorfózy ledových klínů, které jsou organizovány do složitých sítí a stávají se zřetelnými prostřednictvím nerovnoměrně rychle rostoucí vegetace (zejména obilí) v důsledku vyššího obsahu vody (a tedy lepších podmínek pro růst) v jemnozrnných výplních těchto pseudomorfóz.

Horské strukturní půdy, které se vyskytují ve vrcholových partiích našich nejvyšších hor (Krkonoše, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník), jsou v některých oblastech obnažené a leží volně na povrchu. Nicméně většina našich horských strukturních půd je v současnosti neaktivní a porostlá vegetací. Pro nás jsou ovšem cenné jako svědkové dob s podstatně chladnějším klimatem posledního glaciálu. Na základě typu, morfologie a stavby strukturních půd lze totiž zpětně určit podmínky, které v daných oblastech panovaly.

V současném teplém klimatu lze za jediné naše recentně aktivní strukturní půdy označit tříděné kruhy v Modrém sedle v Krkonoších a zejména půdní kopečky (tzv. thufury) v Hrubém Jeseníku. Jejich přítomnost ukazuje, že některá místa našich hor si uchovávají mikroklimatické podmínky srovnatelné se skandinávskou tundrou či Islandem.