Dramatické proměny indonéských měst

Více než polovina lidstva dnes žije ve městech. Na světě je kolem čtyř set měst s počtem obyvatel přesahujícím jeden milion. Celé tři čtvrtiny těchto sídel přitom najdeme v zemích s nízkými a středními příjmy.

Neustále rostoucí urbanizace (koncentrace obyvatel do měst) s sebou přináší také řadu negativních důsledků. Ty jsou výrazné především v chudších rozvojových státech, které se nedokážou vypořádat s přívalem nového obyvatelstva do měst.

Pokud chceme studovat urbanizaci, musíme si nejdříve vymezit město jako takové. Právě s definicí města ovšem bývá často problém. Liší se stát od státu, takže při následném porovnávání a analyzování může docházet ke značným zkreslením. Je proto důležité si vyjasnit, jestli jsou dostupné údaje vztaženy k centru města, k větší metropolitní oblasti, nebo k širší městské oblasti, jež může zahrnovat i jiné vedlejší osady.

Jedním z dalších problémů, které komplikují analýzu urbanizace, je nedostatek spolehlivých a aktuálních dat. Obecně lze říci, že nejlepší údaje mají vyspělé země. Oproti tomu chudé rozvojové státy často ani žádná data nesbírají.

Zajímavý průběh urbanizace můžeme sledovat v Indonésii. Rozvojové země jihovýchodní Asie, zejména Malajsie, Indonésie a Filipíny, prošly v minulých letech velkými změnami. Ty se pochopitelně odrazily i ve vzhledu a fungování jejich měst.

V Indonésii lze vývoj měst rozdělit do tří etap. První byla etapa ekonomického růstu, jenž nastartoval počátkem osmdesátých let dvacátého století. Toto období bylo charakteristické změnou jak fyzických, tak ekonomických aktivit obyvatel. Středy měst, které byly původně centry výroby, se staly centry služeb a finančních aktivit. Výrobní činnost byla přesunuta na okraje.

Začalo docházet k nekontrolovatelně rychlému záboru původní zemědělské půdy a k její přeměně na nové obytné plochy. Spolu s tím se měnilo rozložení obyvatel ve městech – především se postupně oddělovaly nejbohatší a nejchudší vrstvy. Tento trend se nejsilněji projevil v největších městech, jako jsou Jakarta, Surabaya, Medan nebo Bandung. Rozdíly mezi bohatou vrstvou žijící v oddělených rezidenčních čtvrtích a chudší vrstvou koncentrující se do chudinských čtvrtí (slumů) se stále prohlubovaly.

Po období růstu bohužel přišla na konci devadesátých let ekonomická krize. Ve většině indonéských měst se drasticky snížila ekonomická aktivita. Mnoho místních firem muselo ve velkém propouštět, některé byly dokonce nuceny ukončit své podnikání. Krize se nejvíc dotkla oblasti nazývané zkráceně Jabotabek (metropolitní oblast Jakarty). Ta byla totiž hlavním střediskem výroby, finančnictví, bankovnictví či služeb.

Vláda reagovala na hlubokou krizi zavedením sítě sociálního zabezpečení. Jejím účelem bylo mimo jiné vytvářet pracovní místa nebo dotovat základní potřeby, například jídlo a zdravotní péči. Program byl však poměrně dost kritizován pro neefektivnost a neúčinnost.

Třetí etapa urbanizace přišla koncem devadesátých let s pádem autoritářského centralizovaného režimu prezidenta Soeharta. V zemi začala probíhat řada důležitých reforem a byl zaveden demokratický, decentralizovaný politický systém. Přesto však nebyly politické poměry úplně stabilní. I zahraniční investoři spíše sledovali situaci a čekali na správnou chvíli, kdy vstoupit na indonéský trh.

V současné době můžeme ve velkých indonéských městech sledovat nový trend takzvaných post-suburbií. Jeho podstatou je přesun městského života na okraj metropole. Nadnárodní společnosti a firmy z technologicky vyspělých odvětví dekoncentrují svou činnost. Dříve zanedbaná venkovská zázemí se díky tomu mění na příměstské průmyslové zóny. Některé ze zdejších průmyslových objektů jsou nyní dokonce transformovány do nových příměstských center. Vznikají zde komerční, volnočasová a kulturní zařízení.

Uvidíme, jak se Indonésie s fenoménem post-suburbií v budoucnu vypořádá. Bude totiž muset řešit řadu problémů vyplouvajících na povrch: zvětšující se regionální nerovnováhu, fyzickou roztříštěnost, sociální vyčleňování, nevyhovující infrastrukturu i zhoršující se životní prostředí.

Nejvýznamnější metropolitní centra, jako třeba Jabotabek, jsou už dnes přelidněna a jejich kapacita je vyčerpána (i co se týká možností přímých zahraničních investic). Přesun směrem k okraji měst je tedy poměrně logický – dalo by se říci, že nevyhnutelný. Bude také zajímavé sledovat zvětšování přímé role vlády, která zatím stojí spíše v pozadí a hlavními aktéry jsou soukromé společnosti.

Zajímá vás demografie? Přijďte ji studovat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy! Katedra demografie a geodemografie patří mezi prestižní evropská pracoviště v tomto oboru. Nabízí studium v bakalářském, magisterském i doktorském stupni.

Autorky článku:

Marie Horňáková, studentka bakalářského oboru Demografie – sociální geografie na PřF UK

RNDr. Klára Hulíková, Ph.D., Katedra demografie a geodemografie PřF UK