Zdravotní policie mezi brouky

Co s takovou mrtvolkou dělají?  Vytvoří z ní jakousi „smrdutou školku“ pro své budoucí potomstvo, tedy pro své larvičky. Není to ale jednoduchý proces. Nejprve o mrtvou myšku soupeří s ostatními hrobaříky nebo jinými brouky a hlavně mouchami, do té doby, až zůstane jen sameček a samička jednoho druhu – většinou ti nejsilnější. Ti myšku během pár hodin zahrabou pod zem, aby ji ukryli „z dohledu“ ostatních konkurentů. Dokonce, pokud broukům nevyhovuje půda, jsou schopni si myšku posunout na vhodnější podklad. Poté začíná příprava potravy v komůrce pod půdou pro budoucí larvičky. Myšce přitisknou nohy i ocásek k tělíčku, svými kusadly ji zbaví chlupů a pomocí svých slin postupně opracovávají myš do potravní koule.

Mezitím se sameček se samičkou spáří a ta potom naklade kousek od zpracované myšky vajíčka. Za několik hodin se líhnou larvičky prvního instaru (celkem mají hrobaříci 3 instary – tedy 3 larvální stádia). Jelikož jsou larvičky hladové, překonají krátkou vzdálenost od místa vylíhnutí k potravní kouli, na vrcholu čeká samička (matka) a larvičky „volá“ (striduluje – třením krovek o zadeček produkuje vrzavý zvuk). První instar samička krmí po kapkách (regurgituje) z natrávené jamky na vrcholu potravní koule, druhý a třetí instar je již schopen se krmit sám a larvičky se zavrtají dovnitř potravní koule. Množství dostupné potravy je ale omezené velikostí mrtvolky. Samička proto reguluje počet snesených vajíček, dokonce pokud je potravní koule opravdu malá, nebo rychle vysychá, některé larvičky raději sežere, než aby všechny strádaly hlady. V některých případech se o larvičky spolu se samičkou stará i sameček a byly zaznamenány i případy, kdy se o larvičky stará pouze sameček. Dospělé larvičky se kuklí kousek od místa potravní koule. Protože mršina je bohatý zdroj energie probíhá vývoj hrobaříků velmi rychle a menší druhy mají během roku dvě i tři generace!

Jak ale hrobařík mrtvolku najde? Pomocí speciálních chemoreceptorů umístěných na svých paličkovitých tykadlech. Chemoreceptory reagují na určité látky nebo jejich směsi ve vzduchu a pošlou hrobaříkovi zprávu, pozor, někde blízko (dokonce i několik kilometrů!) se zřejmě nachází mrtvolka. Brouk tedy poletuje terénem a hledá zdroj oblíbené „vůně“. Rozkládající mrtvolky malých myší uvolňují asi 5 látek v různých koncentracích a intenzitách během několika dní (methanthiol, methylthioacetát, sulfan, dimethylsulfid, dimethyldisulfid, dimethyltrisulfid a dimethyltetrasulfid). Záleží také na počasí, pokud je slunečno a sucho, mrtvá myška velmi rychle vyschne a o tu jeví zájem spíše brouci kožejedi.

Jelikož je tento typ potravního zdroje (mršiny) velmi nepravidelný a během roku nestálý, je kompetice o mršiny poměrně veliká. Během sezóny může velmi jednoduše dojít k situaci, kdy je potravy opravdu málo a vylíhnou se i drobní hrobaříci. Ti pak mají malou šanci vybojovat si svou vlastní mrtvolku, dokonce se někdy mohou stát obětí větších druhů hrobaříků.

V Evropě se můžeme setkat s 23 druhy brouků z čeledi mrchožroutovití (Silphidae). Tato čeleď zahrnuje 2 podčeledi; Silphinae - mrchožrouti (např. rod Silpha, Thanatophilus nebo Oiceoptoma,...) a podčeleď Nicrophorinae (rod Nicrophorus – hrobařík). U podčeledi Silphinae víceméně není vyvinuta péče o potomstvo, u rodu Nicrophorus je tato péče o larvy unikátní a bez této péče larvičky velmi stěží přežijí a dokončí svůj vývoj.

V ČR žije 9 druhů hrobaříků:

–      N. antennatus Reitter, 1885

–      N. germanicus (Linné, 1758) – h. velký

–      N. humator (Gleditsch, 1767) – h. černý

–      N. interruptus Stephens, 1830

–      N. investigator Zetterstedt, 1824 – h. slídivý

–      N. sepultor Charpentier, 1825

–      N. vespillo (Linné, 1758) – h. obecný

–      N. vespilloides (Herbst, 1784) – h. malý

–      N. vestigator Herschel, 1807

V Červeném seznamu ohrožených druhů jsou zahrnuti 4 hrobaříci. N. sepultor jako téměř ohrožený, N. anntenatus, N. vestigator a N. germanicus do kategorie zranitelných druhů.Nejčastěji se můžete setkat na otevřených plochách typu louka či pole s hrobaříkem obecným, v lesích pak s hrobaříkem malým a černým. Naopak hrobaříka velkého potkáme vzácně na nejteplejších stepních lokalitách Čech a Moravy.