Velemlok z Viničné je věčný

Znalost těchto významů se v čase pozvolna vytrácí. Kdo si dnes vybaví, co znamená divočák či kůň ve znaku města či erbu šlechtického rodu? Znamená ale vědět něco například o biologickém významu salamandřích skvrn skutečně víc než se dočíst, že salamandr je podle tradice jediným zvířetem, které dokáže žít v ohni, protože jeho tělo je tak studené, že ani lačné plameny se ho nedotknou? Zkusme tohoto obyvatele bestiářů chvíli podržet v mysli a pamatovat na to, že ani plameny, dávný symbol přeměny a zvratů, mu neublíží. Skutečně je bestiářový salamandr tvorem mytologickým, tajemným a tudíž neexistujícím nebo zde platí, že „na každém šprochu je pravdy trochu“?

Snad bychom ani nečekali, že instituce, zasvěcená vědeckému popisu a zkoumání, tedy Přírodovědecká fakulta UK v Praze, je tak pevně spjata s jedním živočichem, a to nejen s biologickým, ale právě kulturním. Příchozí návštěvník může být docela zmaten, když neinformován prvně vstoupí na půdu Přírodovědecké fakulty. Když budeme procházet chodbami Přírodovědecké fakulty, toto exotické zvíře na vás shlédne takřka na každém kroku. Velemloka používá jako své logo katedra zoologie. Je i maskotem tradičním „Biologických čtvrtků“ na Viničné 7, série populárních přednášek předních českých i zahraničních biologů. Na katedře sociální geografie nalezneme na jedněch dveřích nápis, že se za nimi skrývá „velemlok skvrnitý“. A konečně i vítěz každoroční soutěže o nejlepšího přednášejícího nejenže získá privilegium být oslovován jako „Velemlok“, ale odnese si i půvabnou, jakoby beztvarou sošku velemloka.

Foto: Velemloka používá jako své logo katedra zoologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Toto je logo Biologických čtvrtků na Viničné 7.

Do roku 2001 jeden velemlok skutečně žil v suterénu budovy ve Viničné ulici č. p. 7 (ještě se k němu vrátíme). O velemlokovi se takřka vždy mluví s úctou až bázní. Studenti a zaměstnanci Přírodovědecké fakulty, zvláště pak ti, kteří se rozhodli pěstovat biologii, vědu živém, se totiž rozhodli tohoto tvora „nosit na štítě“, stalo se jejím erbovním zvířetem či dokonce jakýmsi totemem. Jde přitom o tvora, u kterého je těžké si na první pohled představit, jak souvisí s českými zeměmi, ať už z jakéhokoliv hlediska. A přece…

Foto: První z mloků na Viničné, zde jako dermoplastický preparát ze sbírek Katedry zoologie PřF UK.  Autor: Iva Lelková

Proč padla volba právě na tohoto zvláštního tvora? Stejně jako téměř u všech tvorů, kterým se lidé rozhodli touto cestou vzdát hold, i v případě velemloka zde svou roli sehráli jak skutečné vlastnosti tohoto zvířete, tak i pradávná tradice, kterou si toto zvíře sebou nese. Tradice, která mnohem více vypovídá o lidech, než o tvorovi, o kterém je řeč. Vzpomínáte na salamandra z bestiářů, který je tak studený, že ho oheň nepopálí? I když se kolem něj všechno mění na popel a dým, i když sám je ve středu požáru, sám zůstává netknutý. Toto naoko netečné zvíře je tak paradoxně i symbolem zvratů a revolucí – a možná i z tohoto důvodu se stal zmíněným „erbovním zvířetem“. Ale ve stejné míře, v jaké symbolizuje revoluci, symbolizuje také evoluci – ostatně sám velemlok je jednou z těch bizarnějších ukázek toho, co evoluce dokáže vytvořit.

Rod velemloků nese odborný latinský název Andrias, ikdyž v dějinách zoologie nesla tato zvířata celou řadu zvláštních jmen – jako třeba Megalobatrachus nebo Tritomegas. Velemloci tohoto rodu momentálně žijí v Číně a v Japonsku (a další blízký příbuzný v Severní Americe) a představují největší dnes žijící obojživelníky. Jde o tak trochu podivné zvíře, která jakoby nepatří do dnešní doby – více než metr a půl dlouhý, odulý mlok s bradavičnatou kůží na hlavě a podélným kožním lemem, neurčitého zbarvení se skvrnami a silnýma nohama opatřenýma vepředu čtyřmi, vzadu pěti až podezřele lidsky vyhlížejícími prsty. Vyhledává především horské potoky, pojídá především vodní různé živočichy a krom toho, že mu lidé ničí jeho mělký sladkovodní svět stavbou různých hrází a překážek, často se také, zvláště v Číně, ocitá na jejich jídelníčku.

Foto: Čeští biologové a čínská delegace (z roku 1952 či 1956), se kterou do ČSSR připutovali velemloci. Zdroj: Fotografická sbírka Katedry zoologie, PřF UK

Všechny okolnosti hrají proti tomuto tvoru, přesto by si v pomyslné soutěži evoluce zasloužil přinejmenším titul „darwinistický mistr v přežití“. Tito tvorové žijí na povrchu této planety alespoň 25 milionů let. To je několikanásobně déle, než by biologové zabývající se extinkcemi (vymíráním druhů) zabývají na základě jeho vlastností předpokládali. Téměř vůbec se přitom za tu dlouhou dobu nezměnili – fosílie staré miliony let se (kromě svého stáří) nijak významně neliší od dnes žijících zástupců tohoto rodu – zdá se, že žil prostě tam, kde mu bylo příjemně.

To, s jakou houževnatostí odolává toto prastaré zvíře všem silám prostředí a také podiv nad tím, jak mohla příroda vytvořit něco tak nepravděpodobného jako je metr a půl dlouhý mlok z něj skutečně činí jednu z ikon evoluce a dává pak smysl, proč se stal oním již zmiňovaným erbovním zvířetem. To však stále nevysvětluje jeho vazby v Čechám a ani to, jak je možné, že jeden z těchto tvorů žil ještě na začátku tohoto tisíciletí v suterénu Viničné 7, kde krom jiných sídlí i katedra zoologie a proč toto zvíře, podivné, krásné a exotické, bylo od počátku svého pobytu středem zájmu a zdrojem obdivu a bázně. Tenhle příběh však začal už kdysi dávno.

První živé exempláře velemloků, nejprve japonského a pak čínského, doputovali do Evropy již během 19. století a budili veliký zájem. Tito tvorové, kteří na Západ přicházeli doslova se závanem exotických vůní čaje a koření (sami pochopitelně příliš libě nevoní) se stávali obyvateli akvárií různých vědeckých institucí a zoologických zahrad a také soukromých chovatelů, kteří tím nezřídka sledovali nějaký svůj zištný zájem. Počátkem devadesátých let 19. století dovezl do Prahy dva kusy obchodník s čínským čajem a porcelánem V. Staněk a choval je ve svém krámě 5 let (jaký vliv to mělo na jeho tržby však není známo). Když pak v roce 1894 jeden uhynul, věnovala paní Vilemína Staňková jeho kostru i druhý živý exemplář Národnímu muzeu. Živý velemlok byl poté chován v muzeu ještě rok, než byl pro jistotu zakonzervován.

Velemlokům se také dařilo v dnes pozapomenutém vinohradském viváriu spolu „Leknín“ v Havlíčkových sadech, kde je mohla obdivovat široká veřejnost (a nejspíš i Karel Čapek, ale k němu se dostaneme o něco dále). Jeden exemplář uhynul v roce 1931 a byl tradičně předán Národnímu muzeu, ale druhý žil ve viváriu prokazatelně ještě v roce 1935. O jeho dalších osudech není nic známo, vivárium zaniklo během druhé světové války.

Velemloci však do Evropy a do Čech vlastně ani nemuseli putovat. V jistém smyslu zde odedávna byly. Příběh jejich objevu dokonce úzce souvisí se vznikem a vývojem přírodní vědy, zvláště pak paleontologie. Jedním z nejvýznamnějších milníků ve vývoji paleontologie je totiž … právě nález fosilního velemloka. Jeho objevitelem byl Johann Jacob Scheuchzer (1672 – 1733), lékař a přírodovědec z Zurichu. Tento velký znalec švýcarských a jihoněmeckých reálií horlivě prokazoval pravdu Písma svatého prostřednictvím výzkumu přírodnin a skrze přírodovědu se snažil nalézt cestu k Bohu. Teorie biblické potopy (jejíž stopy a průběh domníval nacházet po různých koutech Evropy) měla ale jeden zásadní nedostatek – nikdy se totiž nenašly žádné lidské fosílie, které by svědčili pro to, že Bůh potopou skutečně vyhladil nehodné lidské pokolení a přežít nechal jen spravedlivého Noema a jeho syny. Právě člověk měl přitom být korunním svědkem potopy. Scheuchzerovi se nakonec podařilo v roce 1725 v lomu u Öhningen u Bodamského jezera najít domnělé pozůstatky při potopě zahynulého člověka. Nazval jej „Homo diluvii testis“, tedy „člověk, svědek potopy“. Scheuchzer o tomto nálezu píše:

„Přistupme však přímo k člověku, vlastní příčině potopy, za jehož hříchy muselo pykat i nespočet dalších nevinných obětí. (…) Díky obzvláštnímu štěstí se mi ale podařilo v roce 1725 v kamenném lomu u Öhningen narazit na památku, která je o to pozoruhodnější, mimo toho, že zcela nepochybně pochází z potopy světa, že se nejedná jen o jeden díl, ale o polovinu kostry, ke které náleží nejen výše vtisknutá nebo vytisknutá figura, v níž se dá snadno nalézt zpodobnění člověka. Dokonce se z ní dá dovodit i zjev kostí, svalů a jiných měkkých částí a to v uspořádání podobném způsobu a souměrnosti kostry dospělého člověka. Zkrátka: skutečně vzácná památka zatraceného lidstva dřívějšího světa.“

Teprve o sto let později se ukázalo, že se nejedná o pozůstatky člověka, jak si přál Scheuchzer (a jak schvalovali učenci ze všech koutů Evropy), ale velikého mloka.

Foto: Švýcarský přírodovědec Johann Jacob Scheuchzer se domníval, že našel pozůstatky člověka, který zahynul při biblické potopě světa. Našel však velemloka.

Cesta k tomuto zjištění však byla dlouhá. Bylo třeba připustit, že některé druhy zcela vyhynuly, čímž bylo porušeno dokonalé Stvoření, že dějiny Země jsou delší než 6000 let a že „potopa“ byla daleko spíše velmi dlouhodobou záležitostí než náhlou událostí. Teprve potom bylo možné zjistit, kdo je onen němý svědek potopy. 

Foto: Homo Diluvii Testis se dvěma obratli, tak jak je znázorněn v Scheuchzerově díle Physica sacra.

Georges Cuvier (1769-1832) na základě srovnávací anatomie prohlásil „smutného svědka potopy“ za velemloka. Cuvier nebyl první, kdo se domníval, že Homo diluvii testis není pozůstatkem člověka. Již před ním se ozývaly nesmělé hlasy, že by se mohlo jednat o velkého sumce či ještěrku. Cuvier však srovnal Scheuchzerův originál s kostrou současného evropského mloka. To byl odvážný podnik, vzhledem k tomu, že žádný žijící evropský mlok pochopitelně nedosahoval velikosti fosílie, tedy 1,35 metru. Cuvier Scheuchzerův originál kost po kosti vypreparoval, na nálezu navíc odkryl dříve skryté přední končetiny a tak odhalil jeho pravou povahu – nešlo ani o člověka či sumce, ale o obrovského obojživelníka.

Foto: Tentýž exemplář po Cuvierově zásahu, který odhalil přední končetiny.

Samotný lom u Öhningen vydal ještě na tři desítky pozůstatků těchto tvorů a během 19. a především 20. století se fosilní velemloci začali objevovat poměrně hojně (na více než dvaceti různých lokalitách) – zvláště v dnešním Německu, Rakousku a také na území Čech tato zvířata žila podle všeho již před zmíněnými 25 miliony let. Avšak přívlastek „Homo Diluvii Testis“, člověk svědek potopy, tomuto zvířeti zůstal podnes. Jeho dnešní název, totiž Andrias, odráží celou tuto historii, ve které se paleontologie doslova rodila z vod biblické potopy. Řecké slovo Andrias totiž znamená tolik co obraz či socha člověka. Druhové jméno scheuchzeri, pod které lze řadit jak současné, tak fosilní zástupce tohoto druhu, je pak oslavou muže, který tohoto tvora objevil a přesto se o jeho povaze tak moc mýlil. Andrias scheuchzeri tak vlastně stál na počátku příběhu vývoje přírodovědy, konkrétně paleontologie, která zase představuje jeden ze základních pilířů evoluční teorie, teorie, bez které se dnešní vědy o živém neobejdou.

Foto: Velemlok druhu Andrias scheuchzeri na obraze výtvarníka Zdeňka Buriana.

S trochou nadsázky se můžeme ptát: kdyby Scheuchzer neučinil v roce 1725 svůj šťastný objev nešťastníka – svědka potopy, nebo kdyby si dokonce nikdo nedal tu práci prozkoumat znovu jeho původ (jak to učinil Cuvier), co by se asi změnilo v roce 1859, o 134 let později, v jedné z nejvlivnějších knih v přírodních vědách vůbec, Darwinově Původu druhů? A vznikla by vůbec v podobě, jak jí známe dnes? Scheuchzerova teorie biblické potopy (jíž byl Homo diluvii testis jedním z vlivných důkazů), ať se to dnes může zdát absurdní, odstartovala vědeckou diskuzi, ze které jako jeden z uznávaných názorů o povaze utváření a původu hornin vyvstal gradualismus, teorie předpokládající pozvolný vývoj, nikoliv dramatické katastrofy.

Ještě velký Darwinův inspirátor Charles Lyell považoval v roce 1830 za nutné se ve svých Principles of Geology vypořádat se Scheuchzerovou teorií potopy světa. Nelze samozřejmě předvídat, co by se stalo, kdyby „smutný svědek potopy“ nikdy nespatřil světlo světa a nebo kdyby nikdo nevyvrátil jeho lidský původ – můžeme si však být jisti, se stal pevnou součástí velkolepého příběhu objevu evoluční teorie, příběhu, plného zvratů a revolucí v myšlení.

Dokonce ani v Čechách nebyl velemlok zvířetem tak cizím a exotickým, jak by se mohlo zdát například v krámku pana Staňka čínským čajem a porcelánem. V roce 1897 publikoval Gustav Laube, profesor německé Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze, vynikající geolog a paleontolog, článek (shodou náhod pracoval v kabinetě na Viničné 7), ve kterém ohlásil nález prvního velemloka v Čechách, přesněji v Břešťanech u Bíliny v podhůří Krušných hor. A protože byl velký lokálpatriot, sběratel lidové slovesnosti a romantická duše, pojmenoval svůj nový nález poeticky – Andrias bohemicus, tedy „český velemlok“. A i když se později ukázalo, že se nijak podstatně neliší od Andrias schuechzeri, přesto se představa „českého velemloka“ otiskla do okolního světa tak silně, že tu zde s námi budou zřejmě napořád.

Možná, že čtenář si přece jen vybaví určité kulturní spojení mezi Českými zeměmi a velemloky. Karel Čapek, bezesporu jeden z nejvýznamnějších českých literátů vůbec, z velemloků druhu Andrias scheuchzeri udělal ústřední motiv své knihy „Válka s mloky“, která nejprve vyšla časopisecky v letech 1935-1936. Čapek musel být výborně obeznámen nejen s chováním a ekologií těchto zvířat (možná zacházel do vinohradského vivária spolku Leknín, o kterém byla řeč výše), ale i s komplikovanou historií jejich objevu, a to jak těch recentních, tak fosilních. Ve své „bajce“, kde tato podivná stvoření navléká postupně do rolí přírodních národů, otroků, skupin na okraji lidské společnosti, komunistů i fašistů (prostě – „těch druhých“) například výstižně paroduje dobovou dikci různých režimu poplatných německých vědců a odráží tak vypjaté česko-německé vztahy (a také skutečnost, že němečtí učenci kladli na své objevy – nejen velemloků – náležitý důraz přikládali jim často dalekosáhlé důsledky ):

„Nestála jejich kolébka v Öhningen, kde německý učenec dr. Johanes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně (…) Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů.“

Můžeme si být jisti, že Čapek jistě nezvolil velemloky náhodou. Čapkův román, či mnohem spíše bajka mistrně vykresluje groteskní a místy temné společenské, kulturní a vědecké poměry prvních tří desetiletí 20. století. Z hodin literatury každý ví, že Čapkův román je především varováním před diktaturou. Avšak kniha není jen varováním před fašismem, ale před totalitními režimy jako takovými a především také varováním před ztrátou individuality, lidství, lidskosti, diferencovanost a plurality obecně, samotných mohutných pilířů, na kterých stojí evropská kultura. Právě proto jsou Salamandři zobrazeni jako beztvará masa identických těl, jejichž počty se počítají na miliony a miliardy a jedinec tedy nic neznamená. Právě proto se Mloci, kteří samozřejmě v Čapkově románu mluví (byť nepříjemným, kvákavým hlasem) nikdy nenaučili rozlišovat mezi „já“ a „my“. Velemloci se i v Čapkově knize stali symbolem společenských evolucí a revolucí, které České země, a také celá Evropa prodělaly. Domovu českého velemloka bylo „dopřáno“ zakusit obou tváří totality, před kterými Čapek varuje – nacistickou i komunistickou. Čapkovi Mloci se tak stali i mementem obou velkých ideologiemi vymalovaných obrazů člověka („andrias“, jak už víme z předchozích řádek), které se v českých zemích, a tedy také na univerzitě včetně přírodovědecké fakulty, v úzkém časovém rozmezí projevily. A jakmile se v těchto končinách Mloci zabydleli, již nás neopustili.

Foto: Na motivy romány Karla Čapka vznikl i komiks Válka s mloky.

Po druhé světové válce se totiž vynořili znovu, aby naplnily svou podstatu a dostaly se v roce 1952 do Československa jako dar čínského vůdce Mao Ce Tunga Klementu Gotwaldovi. Přesněji se jednalo o dar vlády Čínské lidové republiky pražské zoologické zahradě. Těchto vzácných zvířat v následujících letech přišlo do pražské zoo na dvě desítky. Zřejmě v té době nebyly v pražské zoo pro velemloky vhodné podmínky, neboť uhynuli do roka od přijetí, pokud nebyli odesláni do jiných zoologických zahrad.

Zásilka z 13. září 1956 však byla mimořádně šťastná. Přijeli s ní dva již asi desetiletí jedinci, kteří byli po krátké době svěřeni katedře hydrobiologie PřF UK k pozorování. Vypráví se, že si je profesor Ota Oliva (1926 – 1994) brával na víkendy na chatu, převážel je ve vaničkách v autě a pak je nechával rekreovat v zahradním jezírku. Dochovány jsou například snímky pořízené Václavem Šafránkem ml., zobrazující „velmi pohyblivý“ exemplář ve vaničce.

Foto: „Velmi pohyblivý“ exemplář ve vaničce. Zdroj: Šafránek 1961

Zdá se však, že i tato historka patří zřejmě do kategorie mýtů, jakkoli zajímavé by bylo představovat si reakce sousedů, snad i znalých Čapkovy knihy a majících na paměti i šok, který Mlok ve Vltavě způsobil panu Povondrovi, jedné z postav Čapkova románu. Potvrzený je nicméně pokus o rozmnožení velemloků  pod výpustí Jevanského rybníka v druhé polovině 80. let. V této „líhni“ se párek velemloků měl rozmnožit, nicméně kvůli nevhodnému prostředí (snad malému množství úkrytů?) k tomu nedošlo, navzdory tomu, že zde byli umístěni od jara do podzimu. Jeden z nich uhynul v roce 1993. Poslední velemlok v Čechách dožil v roce 2001 a v té době mu muselo být určitě kolem šedesáti let. Ikdyž již tento slavný velemlok zemřel, v jistém ohledu žije dál – v myslích lidí. Nadále se otiskuje do svého okolí a vábí další velemloky, aby se vrátili do české kotliny. Nebo myslíte, že se velemloci vrátí do Prahy, konkrétně do pražské zoo (pod vedením absolventa Přírodovědecké fakulty UK Miroslava Bobka) jen tak čirou náhodou?

Příběh českého velemloka, byť toto označení může znít prapodivně, bychom mohli vyprávět dále. Přidávat další historické detaily a zajímavosti, upřesňovat již napsané a dále rozvíjet to, co všechno by mohl velemlok znamenat. Více informací zvídavý čtenář nalezne jinde. Ale na otázku, kterou jsme si položili na začátku, totiž proč se někteří rozhodli nosit toto zvíře na štítu, se nám snad alespoň trochu podařilo odpovědět. Stejně jako u celé řady jiných obyvatel bestiářů, i velemlok (novodobá verze staršího salamandra, ostatně Čapek je ve své světoznámé knize takto označuje) v sobě spojuje vlastnosti, které si v mnohém vzájemně odporují. Jen tak může být symbolem kataklyzmat, převratů a revolucí v myšlení i ve společnosti. Ostatně i místo nálezu prvního českého velemloka, Břešťany, prodělalo v důsledku svého umístění v hnědouhelném revíru podobné kataklyzma úplným odtěžením a velemlok jej, řečeno s trochou nadsázky, s úspěchem „přežil“ v muzejním depozitáři. Zároveň jsou velemloci symbolem pozvolného, pomalého vývoje, pevné tradice. Slouží jako případ toho, „co všechno evoluce může ještě vytvořit“, je zároveň emblémem evoluce a zvířetem vědy.

Snad nic nevystihuje tyto vlastnosti lépe, než instituce, do které se otiskl. Je to právě areál Albertova a přilehlých budov, náležících vedle fakulty medicíny také přírodovědecké fakultě, kde se poklidné manifestace studentů a jejich učitelů, reprezentantů vědy a tradice, v listopadových dnech 1939 a 1989 změnily v počátek celospolečenského zlomu. Sama fakulta existuje již přes 90 let, jen naoko tichá, poklidná a netečná k okolnímu světu. Představovala kulisu pro množství dramatických převratů a revolučních změn, vědeckých i společenských. Velemlok jako symbol nám tak říká něco podstatného – totiž že máme vzít to nejlepší z tradice a statečně odolávat nepříznivým tlakům okolí. A podobně jako u salamandra, i i velemlok vždy stál u jádra změn, zvratů a revolucí (jejichž starým symbolem je oheň), aniž by jej samotného tyto změny nakonec zahubily. Možná že i proto je dobré kult a tradici velemloka dále pěstovat. Nejen kvůli velemlokům samým, ale i kvůli lidem, kteří tuto tradici nesou.

Až příště budete procházet chodbami Přírodovědecké fakulty, mějte na paměti, že k tomu, abychom pochopili, co ten či onen tvor pro koho znamená, ne vždy nám postačí poznat jeho biologické vlastnosti. Důležité je také to, jak se usídlil v myslích lidí, to, jak je spojen s určitými místy, lidmi, teoriemi a myšlenkami. Jen tak pro vás bude pochopitelné, proč na vás velemlok vykoukne zpoza každého rohu. Velemloku z Viničné, „Andrias vineii“, chceme-li, se tu totiž dobře daří.